Yoga Teacher Training in Goa, India, Week 2

Druhý týden za námi. A jak se lišil od toho prvního?

Každým dnem je vstávání v 6 ráno těžší a těžší. Zvlášť když víte, že musíte vyjít asi 10 000 schodů do studia a pak vám začne dvouhodinová ashtanga. Než jsem přijela sem, tak jsem netušila, že existuje typ jógy, který mě bude stíhat v nočních můrách. Do většiny pozic se nedokážu dostat, nestíhám, nechápu co dělat, což znamená, že koukám kolem sebe na všechny ty lidi, kterým to jde a pak se s nimi začnu porovnávat. A to končí jedině slzama a myšlenkama, že na to asi kašlu a jedu domů.

V pondělí po ranním dvouhodinovém utrpení je nám řečeno, že v úterý už jedeme ashtangu sami za sebe. Učitelé budou přítomní, ale jen aby nás popřípadě opravili a pomohli nám. Žádné instrukce nám ale dávat nebudou. Skvělé, říkám si. Zvlášť proto, že si tu sestavu stále nepamatuju. Naštěstí můžeme mít plakát s obrázkama pozic jako pomůcku.

Úterý ráno začne zvonit budík a já chci skoro brečet. Blbá ashtanga, stejně ji nechci nikdy učit a po tomhle kurzu na ni úplně zanevřu, tak proč bych se s ní teď měla trápit? Ale chci se překonat, přece jen jsem věděla, že to tu nebude procházka růžovým sadem, takže vstanu, zdolám 10 000 schodů a celá splavená a bez dechu si sedám na svojí jógamatku. Lidi kolem mě se protahují, ale já si užívám těch posledních pár minut, kdy nemusím nic. Po dvou hodinách ležím v shavasaně, zažívám podivné blaho a říkám si, že já si tu ashtangu snad ještě zamiluju. Cvičit ji ve vlastním tempu (i když z 80% asi špatně) je jako takový zvláštní tanec. Asi na tom přece jen něco bude.

Začíná být normální narážet na lidi, co brečí. Pokud zdoláte druhý týden a ještě jste za celou dobu neuronili ani slzu, asi je s váma něco špatně. Každý den se najde někdo nový, kdo si natáhl sval, snědl něco špatného a nebo se prostě a jednoduše necítí dobře a nemůže cvičit. A vy se jen modlíte, aby jste to nadcházející ráno nebyl vy.

Druhým týdnem nám taky začíná teacher training, takže si musíme začít připravovat vlastní vinaysu a tu pak ve skupince odučit. Kdo by řekl, že vytvořit patnáctiminutovou sestavu bude trvat hodiny a hodiny. Takže místo toho, abychom po večeři šli odpočívat nebo rovnou spát, sedíme v kavárně hned vedle školy a nervujeme se s přípravou.

V sobotu ráno už i já cítím, že ze sebe vydávám poslední kapku. Ranní vinaysu jsem přežila jen tak tak, cítím štiplavou bolest v krku a bojím se, abych ten krk neměla zablokovaný. Poprvé se rozhodnu přeskočit hodinu a namísto meditace ulehám zpět do postele. Usnu jen na takových 15 minut, než musím zase běžet na anatomii, ale těch blbých 15 minut jsem fakt potřebovala a cítím se pomalu jak znovuzrozená. Vyhlídka toho, že po dvouhodinovce anatomie mi začíná víkend mě žene kupředu. A když tak na té anatomii sedím a koukám kolem sebe, jsem ještě víc ráda, že jsem tu meditaci přeskočila, protože většině lidem klimbají oči a vypadají jako zombie.

Po obědě skáču do moře a užívám si, že nemusím nikam pospíchat. Na večer jdeme s holkama na jídlo a já si objednávám první cosmopolitan, který fakt potřebuju. Samozřejmě nezůstávám u jednoho. Naše skupinka se pomalu rozrůstá, protože pokaždé když někdo ze školy prochází kolem, tak na ně zavoláme a přidají se. Tohle tady na tom miluju. Jsme jak jedna velká rodina. Naproti nám sedí kluk, který je sám ale není z naší školy a tak nějak se stane, že se do řeči dáme i s ním. Je z Německa a je v Indii na měsíc na masérském kurzu. (inspirace na příště?)  Nakonec se přesouváme s ním do jiného baru, kde poznáváme i jeho přátele. Bohužel ale všechno kolem brzo zavírá a když v baru najednou zhasnou světla a my sedíme ve tmě, tak nějak hádáme, že to znamená, že chtějí abychom odešli. Cesta zpět ke škole není víc jak 15 minut, nám to trvá ale hodinu, jelikož se zastavujeme u každého psa a krávy a hladíme si je.

Ráno spím do 11, odkutálím se do kavárny na snídani, kde většina lidí studuje, skočím do moře a pádím zpět do postele. Taková byla moje neděle a zakončení druhého týdne. Ani se necítím provinile, že jsem si nic neopakovala a nedělala otázky, protože moc dobře vím, že už bude jen hůř. Příští víkend je víkend před zkouškama, takže koktejl vyměním za šprtání. Taky se mi začíná svírat žaludek když pomyslím, že za týden a půl se vracím do Londýna. Do Londýna, kde si nezouváte boty při návštěvě obchodu či restaurace. Do Londýna, kde nepotkáváte krávy a psy samy na ulici. Do Londýna, kde lidi nosí košili a kravatu, namísto plandajících kalhot a sandálů. Do Londýna, kde splachujete toaletní papír, namísto abyste ho házeli vedle do koše. Vůbec se mi zpátky do tohodle života nechce.

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *