Yoga teacher training in Goa, India, Week 1

Těžké uvěřit, že první týden v Indii je za mnou. Ne proto, že by to rychle utíkalo, ale právě naopak – přijde mi, že už jsem tady minimálně měsíc. Za jeden den se děje tolik věcí, dostáváme nespočet nových informací, které nestíháme vstřebat a množí se nám popsané stránky, ke kterým bychom si měli každý večer sedat a učit se je. Na to samozřejmě ale nikomu nezbývá energie. Přece jen vstáváme denně v 6 hodin ráno a nezastavíme se do 19:30. To se člověk akorát po večeři odkutálí k sobě do chatky, hodí sprchu, lehne do postele a už nevstane. Ale proč nezačnu startem týdne?

V pondělí ráno se probudím s lehkou kocovinou – večer předtím totiž proběhla rozlučka s holkama z práce. Mám necelých 6 hodin, než budu muset vyrazit na letiště a ještě jsem nezačala ani balit. Nic se mi nechce. Nechce se mi vstát. Nechce se mi nikam letět. Rači bych zůstala celý den v posteli a ráno vstala klasicky do práce. Co mě to zase napadlo, nějaká Indie? Přemůžu se, dám si snídani, kouknu na Gossip Girl a pak v obýváku potkám spolubydlící, která je natěšená z mého odjezdu víc než já. Když jí řeknu, že jsem ještě nezačala ani balit, tak odpoví, že nechápe jak můžu být tak v klidu. Což jen potvrzuje, že do mě absolutně nevidí a nedokáže si ani představit, kolik emocí se ve mně teď množí a jelikož nevím co s nimi dělat, rači si jdu lehnout na hodinu do vany. Když konečně začnu balit a připravovat se, zbývají mi pouze dvě hodiny, takže chvátám a stresuju. Samozřejmě pak během dne vzpomínám na to, co jsem si zabalit zapomněla – kdo si do 40 stupňů a nonstop sluníčka nezabalí sluneční brýle? Já.

Na letišti Heathrow se potkávám s další holčinou – Jess, která taky jede na kurz a máme stejné lety. Je mi o něco líp když slyším, že se jí celý den taky nikam nechtělo a loučení s rodičema a přítelem bylo těžké. Den předtím byly všechny lety zrušené kvůli bouřce, ale vypadá to, že my máme štěstí, protože počasí se zdá být víc než v klidu. Co ale na Heathrow nefunguje jsou jejich tabule s odlety. Půl hodiny před naším letem začínáme být nervózní, protože stále nevíme naše číslo brány, tudíž netušíme kam jít a nikdo z pracujících se neobtěžuje poskytovat informace. Rozhodneme se teda projít kolem a zjistit co a jak. Narazíme na malou bílou mazací tabuli, kam se prozatím rozhodli psát čísla brán. Náš let tam není. Zeptáme se, co to znamená a prý že náš let bude mít zřejmě zpoždění. Nezbývá nám nic jiného než si sednout a čekat. Po dvou hodinách plných nervozity, se konečně objeví náš let a my celé šťastné vyrážíme k bráně. Naše nálada se změnila. Teď už se rozhodně těšíme. Vlastně se nemůžeme dočkat. U brány nám řeknou ať si zase sedneme, jelikož to nějakou dobu potrvá. Sedíme, sedíme a po hodině a půl vstávám, abych se koukla na tabuli, jestli tam jsou nějaké nové informace. Náš let tam už není. Pohltí mě horko, hned jdu za Jess a říkám jí to. Panikařím, že letadlo odletělo bez nás, ale ona je v klidu a říká, že nemohlo. Volali by totiž naše jména. Jenže pak jdeme na informace a tam nám řeknou, že naše letadlo je skutečně pryč. Seděly jsme totiž u špatné brány. Číslo se změnilo, ale k nám se informace nedostala, jelikož nikdo nic v rozhlasu nehlásil a jedině v aplikaci, kterou jsme neměly se ukázalo správné číslo brány. Obě jsme zadržovaly slzy a bylo nám jasné, že nám uletí letadlo z Delhi do Goi a zmeškáme tak začátek kurzu. Snažíme se zůstat v klidu, i když uvnitř panikaříme a běžíme na informace. Fronta je neskutečná, jelikož spoustě lidem byli zrušeny lety a nebo byli ve stejné situaci jako my. Kvůli špatnému číslo na tabuli jim uletělo letadlo. Jsme si skoro jisté, že nás prostě musí posadit do dalšího letu a bude to vlastně úplně jednoduché. Pak si vzpomeneme na naše kufry, které teď pádí bez nás do Delhi. Skvělé. Jakoby toho nebylo dostatek, na informacích nám řeknou, že nám pomoci nemůžou a dají nám číslo, na které zavolat, abychom požádali o přebookování letu. Linka bude ale pravděpodobně obsazená, takže to může trvat hodiny, řeknou nám. Už je pozdě večer a žádné lety nejsou, takže budeme muset počkat do zítra. Jet zase zpátky domů by se mi nevyplatilo, takže už před sebou vidím noc strávenou na letišti. Jenže pak mi Jess řekne, že její rodiče bydlí nedaleko, přijedou pro nás a zůstaneme u nich přes noc. DÍK BOŽE. Zatímco na ně čekáme tak se nám oběma podaří přebookovat si letenku na stejný čas na zítra. Ufff. Stejně ale před spaním proroním několik slz. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se ráno netěšila a nechtěla ani jet.

Ale asi to tak mělo být. Jelikož druhý den jsme já a Jess měly úplně jiný spirit. Na letišti jsme si šly zjistit, kde jsou naše kufry a tam nám pověděli, že jsou stále v Londýně a poletí s námi do Delhi ten den. Další krize vyřešena. Oslavily jsme to pořádným jídlem. Všechno najednou vycházelo tak jak má. Letadlo odlétalo na čas a já dokonce dostala menstruaci, což je po nechráněném sexu, vždycky jedna velká oslava (já vím, ve 26ti letech bych mohla být o něco rozumnější, ups) Tak nějak mi docházelo, že se minulý den měl prostě stát, abych si uvědomila, kam to letím a že o to za žádnou cenu nechci přijít.

V Delhi jsme dostali ale další facku, když jsme čekaly na kufry, a naše se nikdy neukázaly. Tenhle pocit jsem už jednou zažila a fakt jsem doufala, že něco takového se děje jen jednou za život. Očividně ne. A tohle byla obzvlášť prekérní situace, jelikož jedu na MĚSÍC na yoga teacher training a všechno moje oblečení, které potřebuju, je v tom kufru. V kalhotách jógu ve čtyřiceti stupních fakt nedám. Naštěstí tahle facka netrvala dlouho, jelikož nám řekli, že naše kufry dorazili už předchozí den. Heathrow a British Airways to vážně nemohli víc podělat. No, užila jsem si svůj kufr na půl hodiny a pak jsem ho zase odbavila – příští zastávka Goa.

Celé tohle cestování nám trvalo 24 hodin. Moc jsem toho nenaspala, tak tři hodiny dohromady, ale jak jsme vyšly z letiště, tak mě ten úplně odlišný svět hned probral. Čekal na nás taxikář, který nás vezl přímo do školy. Tak jsme ho následovali a on nás vedl přímo do silnice, která byla plná aut pomalu jak dálnice. Žádný semafor, žádný přechod. Opět mě zaplavila panika, že do školy ani nedorazím, protože mě srazí auto nebo motorka. Indie je teda fakt něco.

Hodina cesty a my konečně dorazily do školy, která nám změní (alespoň doufám) život. Hodily jsme kufry do našich nových domovů, převlékly se a hned jsme běžely na hodinovou vinaysu. Už tak jsme zmeškaly půl dne a nechtěly jsme promeškat ještě víc. Na co nějaký odpočinek? Jak jsem tak stála v tom venkovním studiu uprostřed džungle, koukala jsem na oceán a opakovala jsem mantru I’m home (Jsem doma) zaplavily se mi oči slzama. Neuvěřitelný pocit, že jsem to zvládla a jsem vážně tady.

A jak takový náš den vypadá? Vstáváme v 6 – vyšplháme 100 schodů – začíná dvouhodinová ashtanga –  půl hodina pauza na čaj a malou svačinu – hodina meditace – snídaně – dvě hodiny anatomie nebo filosofie – dvouhodinová obědová pauza – 105 min. správné postavení pozic – hodinová vinaysa – hodina školení – večeře.

Jak vidíte, tak se fakt skoro nezastavíme. I přes to, že tenhle týden byl pro nás kratší, jelikož začal až v úterý (pro mě v úterý večer) tak spousta lidí už onemocnělo, zranili se (většinou zápěstí) a proronili se slzy. První týden je o tom, že se porovnáváte s ostatními, koukáte kdo všechno se zvládne dostat do pozice, se kterou vy bojujete a prostě a jednoduše si chcete co nejdřív koupit zpáteční letenku a jet domů, protože tady očividně nemáte co dělat. Hodně lidí si myslí, že jsme tu na dovolené, ale je to těžká dřina a pro většinu i vystoupení z komfortní zóny. Je to namáhavé a stačí jeden špatný pohyb a můžete si natáhnout sval a nebudete schopni cvičit.

Soboty máme takové, že půl dne je jako každý den v týdnu a pak nám začíná až do pondělí volno. První týden na nás ale byli hodní a v sobotu ráno nám začala partnerská jóga až v 8:00 na dvě hodiny a potom jsme jeli lodí na výlet na Cola Beach. Z partnerské jógy neboli acro jógy mám velký respekt. Nikdy dřív jsem jí nezkoušela a věřím, že dokud fakt nejste profíci a nemáte sílu a stabilitu v malíčku, neměli byste ji praktikovat. Přece jen to už není jen o vás, ale i o vašem partnerovi. Proto jsem se téhle hodiny celkem bála. Některé pozice byly lehčí, některé těžší. Ale jedna mně a Emmě vyloženě šla. Chtěly jsme se natočit a Emma byla navrchu. Jenže po několika sekundách ztratila sílu v rukách a spadla tvrdě přímo na bradu. Zastavilo se mi srdce, nikdo si ničeho nevšiml, jelikož nás bylo v místnosti asi šedesát. Ptám se Emmy jestli je v pořádku a ona jen zavrtí hlavou že, ne. Zeptá se, jestli má všechny zuby a otevře pusu. Uleví se mi, když vidím že všechno je ok, a nevidím žádnou krev, takže si neukousla jazyk. Jenže v tom se jí začne valit krev z brady a já vidím že si ji rozsekla. Běžím za učitelkama, ať mi přijdou pomoct, ale ty se zdají snad zmatenější než já a nevědí co dělat. Jsou to totiž jen vedlejší učitelky, ty hlavní mají volno. Emma zatím chodí kolem a všude jí kape krev. Nakonec ji jedna z učitelek vezme na recepci a já zůstávám ve studiu. Jedna holka na mě zahučí ať se laskavě posunu, že jí zabírám místo a nemůže se dostat do pozice. Klepu se, mám pocit, že to je moje vina, přemýšlím, jestli jsem měla jít s Emmou taky na recepci. Je mi jasné, že bude potřebovat zašití, rána byla fakt hluboká a určitě nebude moct jet na výlet, takže zůstanu s ní…. Tohle všechno a ještě víc se mi honí hlavou. Po skočení hodiny hned běžím na recepci a spadne mi kámen ze srdce když vidím, že Emma stojí na nohou a usmívá se na mě. Ránu ji vyčistili a zalepili náplastí. Šití nebude třeba, ale když jsem se na ránu koukala později, bylo jasné, že jizva jí zůstane. I tak je to ale úleva. Stačilo tak málo a mohla přijít o zuby nebo o jazyk. Zajímavé je, že později jsem se koukala na to video a přesně pár vteřin předtím než Emma ztratila rovnováhu, spadla přes kameru záclona a není nic vidět. Takže se nemůžeme vinit, jestli za to můžu já, nebo Emma. Protože na tom vlastně nezáleží. Hlavní je, že je v pořádku a zvládla dokonce i výlet. Zbytek dne už byl jen a jen krásný. Výlet lodí byl plný nádherných výhledů a večer jsme šly všechny na večeři a s pár lidmi jsem zůstala a klábosila až do zavíračky.

Neděli trávím pomalu a sama. Přispala jsem si, poté jsem upravovala na verandě fotky, zašla jsem si do města vybrat peníze, nakoupila pár věcí, skočila jsem si na hoďku na pláž a zaplavala si, hodila sprchu a teď tu píšu tenhle článek. Čas tu utíká tak pomalu, je to vlastně úplný opak Londýna. Ještě nikdy jsem se necítila tak v klidu a ve stresu zároveň. Mám strach z následujících týdnů, jelikož vím, že to bude jen těžší a těžší. Zároveň se nemůžu dočkat toho, jakým člověkem budu až budu odjíždět.

Share:

1 Comment

  1. 02/03/2020 / 07:57

    Moc pěkný článek, takový z opravdového života. Já chodím na jógu 3x do týdne, ale každodenní intenzivní trénink bych asi nedala. Jinak do Indie bych se také ráda jednou podívala, tak snad to brzy vyjde. Přeji příjemný pobyt a úspěšný návrat 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *