TUREČKOVÁ ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI

Nedávno jsem psala článek o tom, jak jsem si procházela takovým těžkým obdobím a o jedné věci, kvůli které jsem to těžké období měla, bych ráda dneska napsala. Protože jí konečně mohu považovat za uzavřenou a tím, že o ní napíšu se k ní nemusím už nikdy vracet. Uložím jí někam hluboko do truhly, zamknu na zámek a klíč odhodím někam do neznáma.

Kdo mě zná a viděl mě na vlastní oči ví, co za člověka jsem. Kdo mě nezná tak tady je něco málo o mně. Je mi 23 let – za měsíc už 24, vypadám tak na 17, ale srdcem a duší je mi 14. Hodně lidí by si myslelo, že když žiju už 4 roky v cizině sama a bez rodičů, že jsem už takový samostatný dospělák, co se jen tak něčeho nezalekne, ale popravdě jsem asi ten nejvíc nesamostatný člověk, jakého by jste mohli poznat. První dva roky jsem žila v Anglii jako au-pair a měla jsem to štěstí, že jsem žila s rodinou, která zaujala místo mé opravdové rodiny v Česku. Takže když jsem se opila tak, že jsem ztratila doklady, klíče a telefon, mohla jsem se spolehnout na to, že až začnu ve 4 hodiny ráno bušit na dveře, náhradní matka mi otevře a až se ráno probudím střízlivá a dojde mi, co se vlastně stalo, můžu se jí vybrečet na rameno a ona mi přesně řekne co mám udělat.

Ale teď už víc jak rok jsem to jen já sama za sebe. Už se nemůžu spoléhat na to, že v ledničce je pokaždé co zakousnout. Teď už musím jít do obchodu a koupit opravdové jídlo. Jídlo jako je zelenina, luštěniny, obiloviny a prostě něco z čeho sesmolím teplé a aspoň trochu poživatelné jídlo. Ale za ty skoro 2 roky jsem měla takové štěstí, že nějaká krize, co by byla větší než prázdná lednička nenastala. Až do doby před pár měsíci.

Dala jsem výpověď z takřka dobré práce, kterou jsem měla 15 minut od baráku. Důvod je takový, že jsem byla blbá a žila jsem v přehnaně růžových brýlích. No a ve zkratce se všechno semlelo tak, že mě z té takřka dobré práce vyrazili ještě dřív, než jsem měla odejít, protože moje výpověď je pochopitelně dost nakrkla, do toho mi spadly růžový brýle a sesypal se osobní život a já najednou teda skončila sama, bez práce a bez nějaké nové práce na obzoru.
Optimismus jsem ale neztrácela. Zatím jsem nějaké problémy s tím, najít si v Londýně práci neměla, tak proč teď, že? Je to přece Londýn. Všude je práce habaděj. No a najednou uběhly 2 týdny, já si prošla pár nepovedenými pohovory a ležela jsem na pohovce, unavená z toho, že jsem rozdala nespočet životopisů, ale nikdo se mi neozval a v hlavě jsem neustále počítala peníze a jak panebože vyžiju příští měsíc. Kdo někdy v Londýně byl/žil ví, jak je tu všechno drahé a hlavně jak je nájem drahý. Žádat rodiče o pomoc byl teda naprostý nesmysl. A představa, že se budu muset vrátit domů do Česka ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem na mizině mě uváděla k šílenství.

Jeden večer po dalším neúspěšném dni, bylo v mé hlavě tolik negativních hlasů, že jsem myslela že zešílím a musela jsem napsat kamarádce, aby přišla ke mně domů. Sama jsem být nemohla. Udělaly jsme si takový holčičí večer a druhý den jsme šly dopoledne nakoupit jídlo na oběd a cestou zpět ke mně domů mi začal zvonit telefon. Volali mi z jedné kavárny, že by chtěli, abych přišla nadcházející den na krátký trial shift a pohovor na pozici baristy. Všechny mraky co mě obklopovaly se najednou rozestoupily a mě zase zachvátil pocit naděje a že přece jen není vše ztraceno.

A všechno šlo skvěle jako po másle. Práce mi byla nabídnuta i s nejlepším platem, co jsem v Anglii zatím měla. Líbilo se mi prostředí, líbili se mi tam ty lidi a myslela jsem si, jak teď zase všechno bude dobré a tohle je takový začátek něčeho nového. Ten pocit mě přešel po mém prvním oficiálním pracovním dni, kdy jsem poznala Turečka. Celou kavárnu vlastnili 3 turečkové ale o těch dvou není třeba se zmiňovat. Jen o tom jednom. Takže Tureček. Když jsem ho poprvé viděla, myslela jsem si o něm, že je celkem pohledný. Měl na starosti můj trénink a já cítila, že se od něho hodně naučím. Působil chytře, vzdělaně a zdál se celkově jako sympaťák.

Nakonec se z něho vyklubal egoistický šikanátor, který mě jen neustále shazoval a dělal ze mě naprostého dementa. Po týdnu s ním jsem chodila do práce s naprostým odporem. Často jsem seděla na lavičce a bojovala s hlasy v hlavě. Jeden mi říkal, ať se vrátím zpět domů a už se tam nevracím a ten druhý hlas mi říkal, že potřebuju peníze a musím tam jít. Odcházela jsem vyčerpaná z toho, jak jsem zadržovala celý den slzy a po tom, co jsem došla do bezepčí svého domova jsem se rozbrečela. Tak to chodilo každý den po celé 3 týdny.

Jedno říkám pořád. Jsem hodně špatná servírka, ale za to jsem dobrá baristka. Umím být rychlá a soustředěná, ale ne když za mnou někdo neustále stojí, a komentuje a kritizuje každý můj krok. Ve Starbucks nebo Costě většinou nečekáte na kafe moc dlouho, ale to proto, že mají na baru alespoň 2 baristy. Tady jsem já byla sama a chtěli po mně, aby nikdo nemusel na kávu čekat déle než 2 minuty. I přesto, že jsem třeba dostala objednávky na 10 káv v jedné vteřině, všechno muselo být hotové do určitého času. A když nebylo, všichni tam začali být nervózní, zmatkovali a mohla jsem za to já. Nespočetněkrát jsem si vyslechla jak jsem pomalá, jak moje káva není dostatečně dobrá. Byl hrozný problém, že jsem ze zvyku při vyklepávání kávy z páky klepla 2x. “Prostě ne! Takhle se to nedělá, musíš klepnout jen jednou!” Špatně jsem kávu stlačovala, špatně jsem držela odměrky – vlastně veškeré mé zkušenosti za poslední rok a půl byly špatné.
Zažila jsem tam jeden den, kdy mi bylo vážně neskutečně špatně. Měla jsem horečku, neustále jsem smrkala a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Normální člověk by mě pustil domů, ještě ke všemu, když to byl tichý den, a kdokoliv to tam mohl vzít za mě. Ale ne, Tureček raději surfoval po internetu a ještě mě zdržel o 10 minut déle. Druhý den mi bylo ještě hůř, takže jsem napsala, že nepřijdu. Přišla mi odpověď, že to je v pořádku, ale jestli teda dorazim aspoň večer vysát a uklidit. Já nevěděla, jestli se smát nebo brečet.

Byl problém, když jsem se za barem napila vody, protože nedej bože nějaký zákazník by mě mohl vidět a asi by to bylo hodně pohoršující, že i my co tam pracujeme, jsme lidé a máme lidské potřeby jako je pití vody. Musela jsem jít vždy až na druhou stranu místnosti a schovat se v kuchyni, abych se mohla napít. Což samozřejmě nebyl skoro nikdy čas, takže jsem byla většinu času dehydratovaná a jen tak tak přežívala s bolestí hlavy.

Nemohli jsme během směny pít ani kafe. Takže se ze mě najednou stal barista, co nepije kávu, což je docela ironické. Jenže samozřejmě když člověk vstává v 5 ráno do práce, tak ta chuť na kafe přijde, ještě když trávíte den tím, že tu kávu děláte. Takže jsem si ji musela dělat natajňačku a schovávat si jí v poličce za konvičkama.

Po třech týdnech Turečkovi najednou začlo vadit, že mám nalakované nehty a byl schopný si kvůli tomu se mnou sednout a mluvit o tom 15 minut. O MÝCH NALAKOVANÝCH NEHTECH.

Přišla jsem jednou o MINUTU pozdě a vysloužila jsem si další posezení a patnáctiminutový rozhovor o tom, že bych měla chodit o 15 minut dřív, v klidu si dát před směnou kávu a pak začít přesně na čas. Což se samozřejmě nikdy nestalo, protože mě stálo dost síly přemluvit se k tomu, abych tam vůbec došla.

Neměla jsem tam jednoho jedinýho člověka s kým bych tam mohla mluvit o něčem jiném, než o práci. Jedna holka byla fajná, ale pracovala jen 2 dny v týdnu. S Britkou, která mě neustále oslovovala bejb jsem se snažila přijít do styku co nejméně a ostatní holky byly skoro stejné čůzy.

Začala jsem nenávidět dělání kávy a hlavně jsem začala pochybovat sama o sobě. Jsem doopravdy tak špatná? Jsem doopravdy tak pomalá? Stojím vůbec za něco?
Věřte mi, pokud kvůli nějakému člověku, nebo nějakému pracovnímu místu začnete pochybovat sami o sobě – nestojí vám to za to.

Při jednom z dalších patnáctiminutových sezení s Turečkem se mě ptal na moje plány na léto. Jesti někam jedu, nebo můžu celé léto pracovat a mě začala popadat panika. Byl březen a představa toho, že se tam trápim i za 4 měsíce mi otevřela oči. Začala jsem si teda hledat jinou práci. Věděla jsem, že nemůžu udělat zase tu stejnou chybu a odejít, aniž bych měla něco jiného.

Byla jsem odhodlaná a odhodlaným lidem život přeje. Byla jsem pozvána na trial shift nedaleko mého domova. Jenže jeden háček – ta trial shift byla v den, kdy jsem měla jít do práce k Turečkovi.
Můj mozek občas nepracuje normálně, takže tohle mi probíhalo v hlavě:

Co když Turečkovi jen oznámím, že jsem nemocná, ale pak dostanu tu novou práci? Co řeknu Turečkovi potom?

Ale co když Turečkovi oznámím, že odcházím, ale pak nedostanu tu novou práci? Co bude potom? Co budu dělat bez práce?

Tak mě napadlo skvělé řešení. Oznámím Turečkovi, že jsem měla nouzovou situaci v Česku a musela jsem náhle odjet, ale když všechno půjde tak jak má, budu do středy (kdy jsem měla jít znova do práce) zpátky.
To mi dávalo na výběr. Když tu práci nedostanu, prostě půjdu normálně ve středu k Turečkovi. Když ale tu novou práci dostanu, řeknu Turečkovi, že z naléhavých důvodů musím v Česku zůstat a do práce už se nedostanu. Briliantní nápad ne? No, to jsem si taky myslela….

Novou práci jsem dostala. Co jsem ale nečekala bylo, že Tureček po mně bude chtít přeposlat letenky jako důkaz. Jak jsem řekla, můj mozek někdy nepracuje normálně a jelikož jsem v tu dobu původně měla jet do Česka na prázdniny, ale nejela kvůli finančním důvodům, začala jsem falšovat data a časy na letenkách, které jsem si před měsíci koupila. Strávila jsem nad tím dobrou hodinu, ale vypadalo to dost věrohodně. Jenže ráno už mi to nepřišlo jako nejrozumnější nápad. Muselo to přece jít i jinak.
Zavolala jsem tedy na poradnu, kde jsem se ptala, jestli můžu odejít z nynější práce, aniž bych jim to předem oznámila a dala důvod a stále dostat zaplaceno. A bylo mi sděleno, že jelikož jsem stále ve zkušební době, tak můžu. Takže jsem prostě napsala e-mail Turečkovi, že se omlouvám, ale v práci už mě neuvidí.

Žila jsem si dál svůj život, ale už v nové práci (ve které jsem taky moc dlouho nezůstala, ale o tom zase třeba příště) a konečně jsem neměla v životě člověka, co by mi denně říkal, že stojím za hovno.

No a pak přišla doba výplaty. A peníze nikde. Peníze, které jsem fakt nutně potřebovala a které jsem si vydřela. Volala jsem Turečkovi, ale jediné čeho byl schopný bylo opakovat “Ty jsi odešla. Ty jsi odešla” a pak řekl, že se na to podívá a zavěsil. A už se mi neozval. Nezavolal zpět, neodpověděl na moje e-maily ani na moje zprávy. Volala jsem teda znova na poradce, kde mi řekli, že musím napsat Turečkovi e-mail, kde mu dávam 7-14 dní na to, aby mi zaplatil, jinak podniknu další legální krok, aniž bych mu to předem oznámila. Ten e-mail samozřejmě musel být nějak správně napsaný, ale nikdo už mi neřekl jak, takže jsem strávila den na googlu, až z toho vznikl celkem dobrý, lehce zastrašující e-mail, na který jsem byla pyšná a cítila se zase líp. Byla jsem si jistá, že peníze na účtu budu mít cobydup. Jenže uběhl týden a žádná odezva. Musela jsem vybrat veškeré mé našetřené peníze, abych mohla zaplatit nájem. A najednou jsem byla úplně na suchu. Žádné záchranné lano. Po 2 týdnech jsem opět volala na poradce. To, že pokaždé mluvíte s jiným člověkem a musíte furt dokola přemílat tu situaci to moc neusnadňovalo, ale tentokrát mi zaslali e-mail s formulářem, který následně odeslali konkrétnímu člověku, co převzal můj případ. Takže se odehrával další koloběh událostí. Třeba když se mě paní snažila kontaktovat, já byla v Dublinu. Když já jsem se jí snažila kontaktovat, měla tam záznamník. V den kdy jsem se jí konečně jednoho dne dovolala, řekla mi, že s Turečkama mluvila, a že jí mám poslat dny a hodiny, které jsem pracovala. Turečkové jí samozřejmě řekli, že jsem odešla bez nějakého slova a že nevěděli, co se se mnou stalo. Což není pravda, když jsem se je snažila několikrát kontaktovat.

Štěstí, že si vše důkladně zapisuju. Poslala jsem jí přesně dny a hodiny co jsem pracovala. Řekla jsem jí, kolik peněz mi bylo slíbeno a jaké podmínky. Při pohovoru na práci mi bylo sděleno, že půlhodinová pauza je placená, jelikož jsme neměli žádnou možnost jídla zdarma. Bohužel jsem neměla žádný důkaz, takže si vymysleli, že půlhodinovou přestávku neplatí nikomu, ale platí jen za pětiminutovou osvěžovací přestávku, kdy máme čas si zajít na cigaretu, napít se atd. Celkem vtipné, jelikož jsem tam takovou přestávku nezažila ani jednou. Ale jak jsem řekla, nemám o tom žádný důkaz, takže nezbylo nic jiného než se s tím smířit.

A včera – po měsíci a půl mi konečně na účet od nich přišly peníze a paní, co se starala o můj případ mi vynutila i prázdninový plat.
Bylo to zvláštní koukat na ty peníze na účtu. Čekala jsem, že budu cítit nějakou úlevu. Úlevu, že už se nebudu muset ptát přítele jestli mi půjčí peníze, abych si mohla koupit jídlo. Úlevu, že budu moct vrátit peníze kamarádce za lístky na koncerty. Úlevu, že nemusím počítat denně peníze a strachovat se co bude zítra. Úlevu, že se nebudu denně bát, že mi ta paní napíše, že s tím nic nenadělá a budu si muset jedině zaplatit právníka, na kterého nemám.
Ale žádnou úlevu jsem necítila, protože s těmi penězi přišel i e-mail. E-mail od Turečka, který poslal té paní ale přeposlal ho i mně, abych si ho přečetla. Píše v něm, jak jsem celé ty 3 týdny ani pořádně nepracovala, ale měla jsem spíše trénink, že většina věcí co jsem napsala, byla nepravdivá, a že jsem je svým odchodem zanechala v hodně těžké situaci.
A mě se to dotklo. Dotklo se mě, že o mě prohlásili, že jsem lhářka a že jsem z jejich pohledu ani nepracovala.

Jenže pak jsem se z toho vyspala a došlo mi to. Já jsem vyhrála. A vůbec nezáleží na tom, co o mně říká nějaký člověk, co je schopný takhle někoho před lidma shazovat a ponižovat jako to on dělal mně.


Já vyhrála a on prohrál.
A teď pracuju v krásné kavárně, mám plno inspirativních, vtipných kolegů a jsem baristka. Baristka, které nikdo neříká co a jak má dělat. Baristka, která může říct, že je 10 minut čekačka na kávu. Baristka, která bývá denně pochválená a oceněná. Takže jestli tohle všechno co jsem si prožila mě díky tomu dostalo sem, tak bych neměnila nic. Protože to stálo za to. 
Share:

2 Comments

  1. 19/01/2018 / 12:53

    Vím, že tohle je už starší článek, ale doufám, že teďka už je všechno v pohodě! Já jsem se v Londýně zatím s ničím podobným nesetkala a jsem za to moc ráda, i když jsem pracovala v nějakým random fastfoodu bez smlouvy za směšný peníze, ale vždycky jsem je dostala. Teďka jsem v práci u kamarádů, kde je naštěstí všecko ok 😀

  2. 19/01/2018 / 21:39

    Nebylo to lehký, ale jsem za tu zkušenost ráda, protože přece jen všechno dobře dopadlo. Teď už se tomu jen směju naštěstí 😀

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *