SAMOTA JAKO POZITIVUM

Lidé přichází. Lidé odchází. A většinou jak rychle přijdou, tak tak rychle zase z vašeho života odejdou. Nikdo po vašem boku nezůstane na věky. I ta nejlepší kámoška, se kterou jste vyrůstali a mysleli si, že to budete vždycky jen vy společně proti celému světu, začne mít odlišné představy o životě a taky si najde důležitějši osobu než jste vy – svou drahou polovičku. A plán, že vy budete bydlet v tom růžovém paneláku a ona vedle v tom modrém, už neexistuje. A tak to není jen z pozice té kámošky, ale taky z té vaší. To, co jste chtěli před rokem, už nemusíte chtít dnes.
Vzpomeňte si na poslední díl Přátel. I oni museli jednou opustit ty svoje bytečky a vydat se vlastní cestou.

Přítel, se kterým si momentálně plánujete zůstat, až dokud vás smrt nerozdělí, může být už za měsíc přítel někoho jiného. Pomyšlení, že by se něco takového mohlo stát bolí, ale bohužel veškeré vztahy a ne jen ty partnerské, jsou křehké a je dobré to mít vždycky na paměti, jelikož pokud taková situace nastane, nepoloží vás to natolik, jako když žijete v přesvědčení, že s tímhle člověkem vážně strávíte zbytek života.

Když se vaše cesty s nejlepším přítelem rozejdou, nebo váš vztah skončí, nastane ten pocit samoty. Najednou si nemáte s kým plánovat na jaký koncert půjdete. Nemáte s kým šetřit na dovolenou, jelikož ani nemáte nikoho s kým na tu dovolenou jet. Posezení venku na kávě se mění v posezení doma s kávou u televize. Místo chození do kina strávíte hodiny na internetu hledáním torrentů a skončíte koukáním na film v té nejhorší kvalitě a pravděpodobně s japonskýma titulkama.

SAMOTA

My všichni ten pocit známe. Jenže ve vší té sebelítosti nevidíme, že samota není nic negativního. Být sám je někdy mnohem lepší, než být obklopen desítkami lidí. Ano, je těžké, když člověk se kterým jsme zvyklý trávit každý den, tady pro nás už najednou není, ale důvod, proč to tolik bolí je ten, že prostě neumíme být sami. Jedna kapitola našeho života sice skončila, ale to je vše. Náš život jde dál a těch kapitol bude ještě nespočet.

Taky jsem si tím prošla. Bylo mi asi 17 a můj hudební styl se ze dne na den změnil a nikdo z mých blízkých přátel neposlouchal to co já. Moc jsem si přála jet na koncert Ellie Goulding, ale nenašel se nikdo, kdo by jel se mnou. A tak jsem jela sama. Já, ten nejméně samostatný člověk světa, jsem se rozhodla jet sama do Prahy, jít na koncert a pak přečkat někde sama celou noc do 7 do rána, než mi jel autobus zpět do Liberce. A i když jsem se cestou do Prahy cítila jako ten největší looser, nakonec se z toho vyklubala jedna z nejvíc spontánních nocí, na kterou nikdy nezapomenu. A myslím, že tahle noc odstartovala všechno. Odbourala ze mě takový ten vnitří strach či nepohodu, jít si jen tak sednout sám se sebou do kavárny na šálek dobré kávy. A nemyslím tím, jít si sednout s laptopem a předstírat, že máte něco důležitého na práci. Ale fakt si jen tak sednout a vnímat svět okolo sebe.

Po tom, co jsem se odstěhovala do Londýna bylo koncertů, na které jsem šla sama tolik, že je nespočítám v hlavě a sama do kaváren chodím bez rozmýšlení. V hlavě mi totiž neproudí otázka “Mám s kým jít?” ale “Mám chut na kávu?” a jestli je odpověď ano, prostě jdu. Snažím se pravidelně vydávat za Londýn do přírody, jelikož neznám lepší způsob, jak si vyčistit hlavu. Jednu jedinou věc jsem ale ještě sama nepodnikla – jít do kina. Je to opravdu jediná činnost, která ve mně při té představě vyvolává úzkost. Přitom ale vždycky když jdu s někým do kina, vidím hodně lidí, co přišli sami. Však ale já se brzo pochlapím, a půjdu si do toho kina sednout a mou jedinou společností bude Mr. Pringles.

Před rokem jsem si usmyslela, že chci do Barcelony. Přemlouvala jsem kamarádku, aby jela se mnou, ale odpálkovala mě s tím, že už tam byla s rodinou a znova jet nechce. Normální člověk by to teda asi hodil za hlavu, ale já ne. Koupila jsem si letenky a za pár měsíců odletěla. Sama. Na celý týden. Skloubila jsem to i s festivalem a na konci celého výletu, mi ta kamarádka, co se na mě vyprdla ještě záviděla, protože jsem si prošla Barcelonu mnohem víc a byla na více místech, než na jakých ona byla se svojí rodinou. Možná byly okamžiky, kdy jsem chtěla mít někoho vedle sebe a podělit se o svoje radosti, jenže jsem si taky přišla neskutečně svobodná a měla jsem pocit, že dokážu cokoliv a nepotřebuji k tomu druhého člověka.


Být sám je stejně důležité, jako být mezi lidmi. Jak jinak by jste mohli poznat sami sebe?
Jen proto, že máte přítele/přítelkyni neznamená, že nemůžete podniknout něco bez něj/ní. Ať už je to výlet jen na jeden den někam do přírody, nebo na měsíc na druhou stranu zeměkoule. Vůbec nežiju v té představě, že se svojí drahou polovičkou musíte prožívat úplně všechno. I ve vztahu musí být svoboda. Jakmile ji jeden v páru přestane cítit, začnou zbytečné hádky, obviňování a často nastane i rozchod.

Ať už máte po boku ty nejlepší lidi na celém světě, nikdy se na ně moc neupínejte, protože jinak vás jejich ztráta může naprosto zničit. Vždycky mějte sám sebe na první místě. A na druhém nejlépe vašeho domácího mazlíčka, protože ten vám neřekne ze dne na den ,,Už tě nemiluju.” a neodkráčí si najít jiného páníčka.

…..A pamatujte. Být sám je fajn.

 

Za nejúžasnější fotky děkuju opět Martinovi – https://www.instagram.com/martinhxza/
xx
Share:

Leave a comment

  1. 07/09/2017 / 20:56

    Moc krásný článek, přesně takový jsem si zrovna potřebovala přečíst!
    Ty fotky jsou božský – nejvíc mě zaujala ta s piánem. 🙂
    A na koncertě Ellie jsem byla taky a i kdyz jsem nemusela přečkat do 7 ráno sama, taky to byl zážitek! 😀
    http://www.canli.cz

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *