První sólo yolo

Psal se rok 2013 a byl měsíc duben. Bylo mi 19, bydlela jsem u rodičů v Liberci, čekal mě poslední měsíc do maturity a byla jsem hrozný blázen do hudby. Poslouchala jsem všechno možné a nechtěla jsem dělat nic jiného, než chodit na koncerty. K Vánocům jsem dostala lístek na Ellie Goulding v Praze v Sasazu, kam jsem měla jet s kámoškou, jenže ta mi to pak nějak odřekla a já najednou neměla s kým jet. Rozhodně jsem si to ale nechtěla nechat ujít a tak jsem si řekla, že přece v klídečku pojedu sama. Ono se to zdá jako nic, však Praha je jen hoďku od Liberce, ale představte si devatenáctiletýho jedináčka, který byl sám nejdál v libereckym centru. Mohla jsem poprosit rodiče, aby pro mě po koncertě přijeli, ale cítila jsem se trapně jim říct, že jedu sama na koncert. Měli by klasicky tisíc otázek a ještě by mě litovali, že nemám žádný kámoše.

Takže jak jsem řekla, rozhodla jsem se jet sama. A to vám lidičky připomínám, že se psal rok 2013, takže něco jako bezlimitovaná mobilní data a mapy určené přímo pro debílky, jako jsem já, na iphonu neexistovaly. Takže já na to šla zastarale a všechno jsem si pěkně vytiskla. Jak se dostat z čerňáku k Sasazu, a pak ze Sasazu na Florenc, odkaď jsem jela zpět do Liberce. V tu dobu nejezdil ani žádný noční spoj (pravděpodobně stále nejezdí) a první autobus mi jel až ve 4:35 ráno. Ale říkala jsem si pohodinka – Ellie neskončí před jedenáctou hodinou, než dojdu na Florenc to bude další hoďka pryč a zbytek hold přečkám na nádraží. Naplánované jsem to měla dokonale.

Ale i přes to, jak skvěle jsem to měla naplánované jsem v den D byla neskutečně nervózní a chtěla se na to vykašlat. Což by bylo asi rozumné rozhodnutí. Chtěla jsem si ale dokázat, že nepotřebuju někoho dalšího k tomu, abych mohla dělat věci, které dělat chci, takže do toho Student Agency autobusu v Liberci jsem se nějak dokopala a už nebylo cesty zpět. Prahu jsem nijak dobře neznala. Dá se i říct, že jsem ji neznala vůbec, takže jsem měla problém se dostat vůbec k Palladiu, kde jsem si koupila dva Redbully na kuráž. (flaška vína před sólo koncertama přišla až o dost později). Cesta z Palladia k Sasazu byla taky šílenost. I s mojí vytisklou mapou jsem se ztratila a byla jsem si už pak skoro jistá, že celý koncert prošvihnu. Ale stal se zázrak a nějak jsem k Sasazu dorazila a přišla jsem akorát o začátek předkapely. Nedá se ani popsat ten pocit, jaký jsem měla, když konečně vyšla Ellie. Bylo mi krásně a byla jsem na sebe pyšná, že jsem se překonala a jela sama a vůbec jsem nemyslela na to, že na mě čeká ještě pomalu celá noc strávená na nádraží. Celý koncert jsem si užila, měla jsem skvělý výhled a jako správnej cíťa jsem i nějaké písničky prozpívala se slzičkama v očích. Po skončení jsem si zašla ještě do merche koupit tašku s jejím logem a večer byl tak pro mě kompletní. Bylo přesně po 11 když koncert skončil a mě teď čekala cesta na Florenc. Samozřejmě jsem se rozhodla jít pěšky. Proč taky ne, když jsem měla ještě 5 a půl hodiny čas. Co by se mi taky mohlo stát, že? Devatenáctiletá holka, co bloudí Prahou uprostřed noci úplně sama a při nejhorším nemá ani komu napsat či zavolat, protože v Praze nikoho nezná. To zní jako geniální nápad.

Nečekaně jsem bloudila tak dlouho, až jsem začínala věřit, že ta noc bude vážně mojí poslední. Byla mi zima, bolely mě nohy a začínala jsem být paranoidní, že mě někdo sleduje. Když jsem asi v 0:30 spatřila Florenc, chtělo se mi brečet štěstím. Říkala jsem si, že teď už se mi nemůže nic stát, protože si jen sednu, budu poslouchat písničky, vzpomínat na koncert a tak mi to rychle uteče. Sedla jsem si teda v hale a v tom ke mně přišel chlápek, že od 1-4 se nádraží zavírá a musim odejít. No, to bylo něco, s čím jsem vážně nepočítala a začala mě popadat panika. Hned vedle byl otevřený mekáč, tak jsem se rozhodla zajít tam a doufala jsem, že je třeba otevřený nonstop. Nebyl – zavíral v 1. I tak jsem šla ale dovnitř, objednala jsem si cheese a kafe, sedla jsem si a snažila jsem se přijít na to, kde mám sakra přečkat 3 hodiny, ale ono nějaký rozumný řešení v tomhle případě neexistovalo. Hold mi nezbývalo nic jiného, než si sednout před nádraží na patník a čekat na to, až mě někdo přepadne a zabije a nebo prostě umrznu k smrti.

V tom jsem se koukla z okna ven a tam stáli tři kluci a zírali na mě. Chtěla jsem se v ten moment propadnout a věřila jsem, že horší už to fakt být nemůže. Za pár vteřin za mnou jeden z nich přišel dovnitř a zeptal se, jestli s nima nechci jít někam na večírek. Ani jsem nad tím neuvažovala a odpověděla jsem, že ne. Přemlouval mě, ale já neustoupila. Tak odešel a přišel za mnou druhý. Zdál se takový normálnější, než ten první týpek, ale stejně jsem na svojí odpovědi trvala. No, tak za mnou poslali třetího. Už jsem se tomu musela smát a řekla jsem, že teda nakonec půjdu. Nemohlo to být horší, než sedět na patníku a čekat na smrt a taky nebudu lhát, ten poslední klučina – Patrik, se mi vážně líbil. Šli jsme do klubu “Nebe”, který byl nedaleko Florenc (existuje ještě?) a kluci mě začali zvát na drinky. Zaplatili za mě vlastně úplně všechno. Měla jsem asi tři piva, nějaký koktejl a dva panáky. Nebyl to zrovna nejlevnější klub, takže za mě nechali docela velkej balík. Ještě chci zmínit, že já v tu dobu pila pravidelně každý týden, takže tohle mě hodilo tak akorát do nálady. Navíc jsem udržovala na paměti, že ty kluky neznám a musím být opatrná a zůstat při smyslech. Bavila jsem se tam hlavně v Patrikem a přišla jsem na to, že byl zadaný. Stejně jsem ale od nikoho nic neočekávala nebo nechtěla, jelikož já se v tu dobu taky zrovna s někym vídala. I tak jsem z něho ale cítila, že se mu líbím.

Ve 3 v klubu zavírali, takže nám nezbývalo nic jiného, než se posunout o dům dál. S Patrikem jsme se cestou drželi za ruce a pak jsme došli k nějakému nonstop obchodu, kde kluci koupili rum s colou. Byli jsme dál a dál od nádraží a já začínala být nesvá. Kluci se zdáli už celkem i opilí a v momentě, kdy mi jeden z nich sáhl na zadek a myslel si, že to je hrozná legrace, jsem se otočila a šla zpět k nádraží. Bez jediného slova. Něco na mě hulákali, ale já pokračovala dál a ani jsem se neohlédla. Cestu jsem si díky bohu pamatovala. Nádraží už bylo otevřené a já musela čekat jen zhruba půl hodinku, než mi jel autobus domů. Sedla jsem si na lavičku a měla jsem ten největší úsměv na tváři, kterého jsem se nemohla zbavit. Nechtělo se mi věřit tomu, jakou noc jsem to zažila. A taky jsem nemohla uvěřit, jaké štěstí jsem to vlastně měla. Nemusela jsem čekat tři hodiny uprostřed noci někde sama na patníku, trsla jsem si v klubu a nemusela jsem zaplatit ani korunu za drinky a ještě jsem zažila takové krátké mini lovestory.

Věřím tomu, že tenhle večer rozjel úplně všechno. Pět měsíců na to, jsem sama do Prahy na koncert vyrazila znova, tentokrát jsem ale strávila noc u kamaráda v Praze na bytě. No a měsíc na to jsem sama odjela do Londýna, ve kterém jsem už zůstala.

Chce to jenom trošku kuráže a nad vším moc nepřemýšlet. Tím ale nechci nikoho pobízet, aby byl nezodpovědnej jako já. 😀

xx

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *