PROČ JSEM SE ROZHODLA ŘÍCT ALKOHOLU A VEČÍRKŮM NE

Je to už asi rok a půl co jsem omezila alkohol na úplné minimum a páteční večírky vyměnila za čtení knížky v posteli. A musím s čistým svědomím říct, že jsem se nikdy necítila lépe a alkohol mi vůbec nechybí. Je neskutečně fajn, mít navíc ten jeden den v týdnu, který jsem běžně umírala na kocovinu a nebyla schopná normálně fungovat. A že já trpěla na neskutečné kocoviny! A k nim patří samozřejmě okna z minulé noci a někdy i stud typu “Co jsem to zase minulou noc dělala?” Celý den jsem se pak jen těšila na nadcházející den, až mi bude dobře a já budu moct zase žít. Jen proto, abych si tím vším mohla za pár dní projít znovu.

Poprvé jsem se opila, když mi bylo 13 a od svých 15ti jsem pila pravidelně 1-2x týdně. A jak párty se mnou vypadaly? No, rozhodně to nikdy nebylo jen o dvou nebo třech pivech. Spíš to bylo ve znamení “Pijem dokud stojíme na nohou nebo dokud nezvracíme.” Měla jsem svojí spřízněnou opileckou dušičku, se kterou právě většina těch večírků probíhala. Mou nejlepší kámošku Lenku. To s ní jsem začala pít už tak od brzkého věku a asi proto i ona trpěla na neskutečná okna. Ráno jsme se většinou vedle sebe probudily a až na facebooku od lidí jsme se dozvěděly, co se minulou noc vlastně dělo.
Stalo se i to, že se Lenka probudila u mě doma, zatímco já jsem spala někde úplně jinde.

To období bylo to nejšílenější období mého života a mám pár neuvěřitelných historek, které by vystačily na celou knihu. Jsou tu klasické historky, kdy se ráno probudíte vedle člověka, kterého jste poznali minulou noc a vy přemýšlíte, jak se co nejrychleji vypařit, aniž by si vás danná osoba všimla a pak prostě předstírat, že se nic nestalo.
Nebo taková originálnější historka je, když jsem se sešla se svým ex a v hlavě jsem měla pohádku, jak nám dojde, že k sobě patříme a bude to hrozná romanťárna, jenže místo toho jsem skončila v nějaké jámě, sama, uprostřed ničeho a trvalo mi dobré 2 hodiny vyškrábnout se ven. A jak jsem se škrábala nahoru, tak jsem tam vytrousila svůj foťák, pro který jsem si druhé ráno musela s kocovinou běžet. A hned na to jsem šla do školy. Nebo když jsem z baráku odešla jako největší dámička v nových botách na ples a vrátila jsem se špinavá od bahna a jen s jednou botou. Nebo když jsem šla se španělama v Londýně na festival, na moment jsem jim dala svoje věci a pak se jim ztratila a najednou jsem byla uprostřed festivalu mezi milionem lidí, bez tašky, bez bundy, bez telefonu, bez peněz. Prostě bez ničeho. Teď je srandovní na tyhle momenty vzpomínat, ale když se vžiju zpět do těch situací a jak jsem se cítila, vůbec to sranda nebyla.

A i přes to, že to může vypadat jako že jsem byla prostě mladá a užívala si života, tak těch 5 let neskutečných večírků, mi celkem vymyly mozek. Hodně mých vztahů stroskotalo právě kvůli tomu, že jsem se neuměla ovládat a každý víkend jsem se stávala někým jiným. Někým, koho jsem snad ani nepoznávala. Měla jsem stavy, kdy jsem prostě jen brečela nebo jsem naopak byla hrozně zlá a říkala jsem věci, které jsem vůbec nemyslela vážně člověku, se kterým jsem v ten večer právě byla. Neměla jsem se v tu dobu vůbec ráda a pomalu a jistě jsem upadala do deprese, kterou jsem tak akorát zapíjela dalším alkoholem.
Úplně nejhůř jsem na tom byla asi 2 týdny před tím, než jsem se odstěhovala do Londýna. Seděla jsem sama doma opilá na zemi. Vrátila jsem se akorát z večírku a nikdy v životě jsem se necítila víc osamělá. Už jsem prostě nevěděla jak dál.
Druhé ráno jsem se probrala a bylo mi jasné, že prostě musím odjet. Musím odjet a stát se člověkem, kterým jsem vždycky chtěla být. A nechat všechny ty lidi, co na mě měli špatný vliv za sebou. A jak jsem řekla, tak se taky stalo a do 2 týdnů jsem byla v Anglii.

I tady mi ale trvalo než jsem upustila od svého starého života a nechala jít všechny ty lidi v Česku, co pro mě jednou tolik znamenali, ale dělali mi v hlavě tak akorát guláš. Ale pomalu a jistě jsem si začínala užívat víkendy o samotě, vyměnila jsem večírky za koncerty, na kterých jsem vůbec nepotřebovala alkohol k tomu, abych si je užila a našla si spoustu nových koníčků.

Alkohol mi už vůbec nechybí a nepoužívám ho k tomu, abych si dodala kuráž nebo naopak, abych zapila smutek, když něco v životě nejde tak, jak bych si přála. A taky se nemusím obávat o všechny ty prázdné kalorie a pivní břuch!

Samozřejmě i já jsem ale jenom člověk a nevyřadila jsem alkohol na 100%. Dám si příležitostně skleničku nebo dvě, na svoje narozeniny nebo třeba nedávno jsme měli s Ráďou dvouleté výročí. Asi tak jednou za rok s ním jdu na nějakou akci, ale většinou jsem já ta střízlivější a zodpovědná. Točenému pivu na fesťáku “ne” taky neřeknu, protože to by pak nebyl fesťák. A jednou, dvakrát do roka si dopřeju pořádnou zběsilou párty s mým človíčkem Martinem, protože s ním vždycky vím, že to bude stát za to, protančíme boty a ráno se nebudu ani trochu cítit mizerně.

Důležité pro mě ale je, že teď už znám svůj limit, vím kdy přestat a taky vím, že není vůbec nic špatného na tom, odvětit na otázku: “Jdeme večer na pivo?” … Ne promiň, mám v plánu si číst a pít čaj.
Share:

Leave a comment

  1. 22nd April 2018 / 9:27 am

    Moc dobře to znám 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *