PŘÁTELSTVÍ NAD ZLATO

Není to stejně vtipné, jak jsme se všichni od takové základky změnili? Kdo by před takovými devíti lety, když jsme dostávali závěrečné vysvědčení řekl, že teď bude tam, kde je? Hrozně to utíká. Pořád si čerstvě pamatuju, jaké to bylo sedět ve školní lavici a modlit se, aby mě učitelka nevyvolala. Je to jak včera, kdy jsme skoro všichni ve třídě dostali třídní důtku za to, že jsme pili alkohol ve škole. Nebo alespoň ti, co se k tomu přiznali. (že jo, Martine?) Škola byla takové malé vězení a já osobně jí nesnášela, ale jedna věc na tom všem byla fajn. A to ta možnost vidět svoje kamarády každý den. Kolik ale takových kámošů zůstane po tom, co naposledy překročíme ten školní práh a už se tam nikdy nevrátíme?

9 let uběhlo jako voda. Lidi co chtěji odjet, zůstali. Lidi co chtěli zůstat, odjeli. Lidi co byli tlustí jsou najednou hubení a lidi co byli jak vyžle mají teď nadváhu. Holky co milovali každý týden jiného kluka jsou teď vdané s dítětem na krku. Kluci co se neuměli chovat k holkám a očividně měli i problémy udržet nervy na uzdě si našli holku, která je zkrotila. Mastný hlavy zůstali většinou mastnýma hlavama a divnolidi jsou ještě divnější. Někdy je vážně sranda se jednou za čas podívat jak jsou na tom teď lidi z vaší dávný minulosti a pak vám třeba i dojde, že na tom ještě nejste tak špatně.

Je neskutečný kolik za život potkáme lidí a kolik jich nám utkví v paměti. Zvlášť kolik z těch lidí jsme nazývali přáteli nebo dokonce láskou a teď už jsou jen pouhou vzpomínkou. Proto si obzvlášť vážím lidí, kteří jsou i po takové době pořád v mém životě ať už jsme v neustálém kontaktu nebo se vidíme jednou za rok. A je úplně jedno, jestli jsme si vybrali jinou cestu životem. Přátelství, stejně jako romantické vztahy jsou něco, na čem se musí pracovat. Hlavně pokud jsou dlouhodobá nebo dokonce životní. A naše generace má to štěstí, že má internet, takže zůstat v kontaktu nemůže být jednodušší i když každý třeba žijete na druhém konci světa. A i tak se stane, že nějaký ten vztah prostě odezní a najednou už není. Ono zase věnovat svoji energii někomu, kdo o ni už nestojí, taky nedává smysl. To už jsme si asi taky většina z nás zažili. Měli jsme toho jednoho člověka, co nám byl jednou přítelem, ale pak nastaly chvíle, kdy si na nás prostě už nedokázal najít čas. To pak můžete do aleluja psát návrhy co budete dělat, kdy máte čas, ale odpověď se vám dostane vždycky jen negativní a nebo dokonce žádná. Takoví lidi si vaši energii prostě nezaslouží a je nejlepší je z vašeho seznamu přátel prostě odškrtnout a naopak se věnovat těm, co o vaši pozornost stojí. Ti co na vás kašlali si to třeba jednou uvědomí a ozvou se vám sami od sebe a nebo o nich hold už neuslyšíte.

Já osobně nejsem člověk, který rád tráví čas na telefonu nebo počítači tím, že si zdlouhavě s někým píše na facebooku. Ale když mi od někoho přijde zpráva “Hele jsem v Londýně, chceš se vidět?.” vždycky si ten čas udělám ať už je to člověk, kterého jsem 100 let neviděla, nebo dokonce někdo, koho znám jen přes sociální sítě.

Já vždycky říkám tohle: Lásky přicházejí a odcházejí, ale praví přátelé vám zůstávají a budou vás milovat ať už uděláte jakoukoliv koninu, takže o ně pečujte!

Protože sednout si s lidma, které znáte už od cviček a vzpomínat společně na staré časy je k nezaplacení!

“The most I can do for my friend is simply be his friend.” – Henry David Thoreau

xx

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *