PRAHA JE LÁSKA

Věřte tomu nebo ne, ale i přes to, že jsem z Liberce a Prahu jsem měla 20 let doslova hoďku od baráku, nikdy jsem nezavítala na pořádnou návštěvu. Samozřejmě jsem byla na těch nejvíc známých místech se školou, párkrát jsem jela do Prahy na koncert, ale to je vše. A i když už jsem v té Praze byla, nikdy jsem si nenašla ten moment se jen zastavit a kochat se městem. Proto vždycky, když mi nějaký cizinec v Londýně řekl, jak je Praha nádherná a pobyt si vážně užil, moc jsem nechápala, co tím myslí a co se mu na ní vlastně líbilo.

Pořádný čas v Praze jsem strávila poprvé před měsícem, kdy jsem si vzala 10 dní dovolenou a namísto, abych jela někam k moři, rozhodla jsem se jet na ten čas domů do Česka. Potřebovala jsem pauzu od všeho, vidět svoje nejbližší a mít několik dní, kdy budu jen sedět u Netflixu, cpát se čokoládou a necítit se za to provinile.

Pár dní jsem pobyla v Liberci, jeden den jsem strávila na Farmě Naděje, ale většinu času jsem byla v Praze sama na bytě svého kamaráda, který jel v to datum na cesty. Dostalo se mi toho odpočinku, který jsem tolik potřebovala, ale hlavně jsem si konečně našla ten čas procházet se Prahou a vnímat tu její krásu.

Hned po příletu jsem se v Praze sešla Martinem, u kterého jsem bydlela, aby mi předal klíče než druhý den odjede, poklábosili jsme, pojedli jsme a já pak jela na noc k rodičům do Liberce. Ten den mě přivítalo 40 stupňů, což je číslo, ve kterém se cvičí hot jóga a na tu chodím, jen když mám sebevražednou náladu a chci se pořádně oddělat. Nebudu ale lhát, po Londýně, kde léto letos téměř neexistovalo to byla příjemná změna.

Na jídlo jsme zašli do Vegan’s Prague. Když jsem večer před odletem hledala kam zajít a našla tohle místo, kde dělají vegan svíčkovou, nebylo o čem přemýšlet. Na vegan burger nebo curry si můžu zajít kdekoliv na světě, ale na svíčkovou? To jedině v Česku. Byla neuvěřitelná a chutnala jak moje dětství. Svíčková dřív bývala mým nejoblíbenějším jídlem, ale doma u rodičů si jí už asi nedám, pač by do ní nalili litr mléka a předložili ji přede mě s tím, že je 100% vegan a já sama si zvládnu udělat tak akorát beans on toast. Seděli jsme venku na terásce a byli jsme tam úplně sami, protože kdo by si vybral sedět venku na Sahaře, když uvnitř je klimatizace, že? Jenže tam bychom neměli tenhle krásný výhled na hrad.

Pár dní na to jsem se sešla s dalším kamarádem na posezení v parku….

….. a na to jsem si jela projít Havlíčkovy sady. Poprvé v životě. Ty výhledy mi fakt braly dech.

Potom jsem se šla podívat do obchodu s etickou módou s názvem NILA store blízko Jířího z Poděbrad, kam jsem si šla původně pro boty, do kterých jsem se zamilovala online. Bohužel ale paní v obchodě mi řekla, že nejsou vegan a jsou z pravé kůže, takže jsem odcházela z prázdnou jen abych později zjistila, že paní jen nebyla moc informovaná o věcech, co tam mají a ty boty vegan byly. Jenže to byl takový ten nepříjemný obchod, kde vám prodavačky nedají ani minutu na rozhlédnutí a pět z pěti prodavaček se vás zeptá, jestli vám můžou s něčím pomoct, takže peníze jsem raději utratila v Girls Without Clothes – taky dobrá investice.

Procházky centrem jsem si užívala nejvíc, protože jakmile jsem zabrouzdala dál od centra, Česko se pro mě stalo zase Českem – odporní chlapi na mě pískali nebo posílali pusy, babka se pohoršila a začla si manželovi stěžovat, co to mám sakra na sobě. Jako kdyby kraťasy a tílko byl ve 40 stupních zločin. Ano, Praha je sice krásná ale češi jsou prostě češi. To bohužel ani krása Prahy nezmění.

Hlavní nádraží Prahy

Všem doporučuju zajít si na cold brew do Donut Shopu na Jiřáku, protože lepší cold brew jsem fakt v životě neměla. A domácí vegan donut k tomu musí být! Sice mají k takovým donutům z Brammibal’s Donut v Berlíně nebo z Crosstown v Londýně daleko, ale i tak za hřích stojí! A ještě podávají slaměná brčka!

Dál jsem si taky prošla pár sekáčů a rozhodně můžu doporučit Moment na Vinohradech, kde jsem koupila podprsenku na cvičení z H&M v perfektním stavu a pak určitě Crashily, pro ty s odvážnějším stylem oblékání. Tam jsem sehnala například nádhernou sukni z Topshopu, kterou teď pomalu nesundám.

Jak jsem řekla, do Prahy jsem se fakt zamilovala a nestihla jsem ani zpoloviny tolik věcí, kolik jsem jich stihnout chtěla, takže takovouhle kratší návštěvu si budu muset udělat znova.

Samozřejmě jsem měla chvíle, kdy jsem si říkala, jestli by život v Praze nebyl jednodušší. V Londýně je všechno daleko, všude je milion lidí, drahý nájem a Praha je pomalu přímý opak. Ale jak jsem výše zmiňovala, město by pro mě nebyl problém, ty lidi už ale jo. Zvykla jsem si na ten luxus, kdy si každý hledí svého a pokud trošku víc vyčníváte, dostane se vám spíš pochvala, než posměšek. Přemýšlení nad tím, jestli náhodou svým zjevem někoho nepohorším až vyjdu z baráku, jsem hodila za hlavu před 6 lety, kdy jsem se odstěhovala a rozhodně to není něco, čeho bych se chtěla vzdát. Přála bych si být takový ten člověk, kterému je jedno jestli na něj lidi zírají nebo na něj nějací ožralové pískají, ale to bohužel nejsem. Takové věci mě dost vyvedou z míry a pomalu pak ani nemám chuť vycházet ven. Praha má bohužel ještě co dohánět.

Brzo se můžete těšit na samostatný článek z Farmy Naděje

xx

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *