Pěšky z Doveru do Deal (UK, 20km)

Chození na túry je jedna z mých nejoblíbenějších činností. Nic vám nevyčistí hlavu lépe než příroda a když se koukáte na takový božský výhled jako tady na první fotce, uvědomíte si, jak jsou veškeré vaše problémy vlastně úplně zbytečné. Dojde vám, že ono všechno stejně vždycky nějak dopadne a není důvod si lámat hlavu s něčím, co třeba nemůžete ani ovlivnit.

Většinou chodíme na takové dlouhé procházky s Ráďou, ale miluju chodit i sama. Obzvlášť jelikož mám práci, kde celý den mluvím s lidmi, je neuvěřitelně uspokojující vypadnout někam, kde budu převážně jen sama se sebou. A díky tomu, že bydlím v Londýně, stačí mi jen ráno sednout na vlak a do hodiny a půl se mi naskytne taková nádhera.

Dover jsem navštívila poprvé a i když jsem to jen střihla rychle z vlakového nádraží k pobřeží, zdá se jako hezké, poklidné městečko. (I když v sobotu v 10 ráno je většina měst poklidných) Zaujal mě hlavně hrad na kopci, takže bych se chtěla určitě ještě vrátit a podívat se i dovnitř.



I podél pláže bylo ještě poměrně mrtvo, takže jsem si na chvilku sedla a jen nasávala tu atmosféru.






Moc kopců na mě tenhle den nečekalo, ale ten první mi dal teda neskutečně zabrat.


Dover Castle
První pohled na White Cliffs Of Dover







South Foreland Lighthouse. Maják je skvělá zastávka uprostřed celé té túry, kde si můžete odpočinout, dát si oběd a nabrat síly na zbytek cesty.
Po návštěve majáku se šlo z kopce dolů, až jsem došla na další pláž. A poté samozřejmě zase nahoru. Tentokrát ale po schodech.

Druhá polovina cesty byla o dost jiná než ta první. A to proto, že tam už nebyly mraky turistů a víceméně jsem byla na cestě úplně sama. Takže i když ty útesy v Doveru byli dechberoucí, více jsem si užila ten čas, kdy jsem byla úplně o samotě.

Do Deal jsem dorazila o skoro 3 hodiny dříve, než jsem původně plánovala. Tím pádem jsem měla spoustu času, který jsem potřebovala zabít než mi jel vlak zpět do Londýna. Jelikož jsem ale už pomalu necítila nohy, lehla jsem si na pláž a usnula jsem tak na hodinu a půl. Po tom krátkém šlofíku jsem se cítila o dost lépe a k úplnému štěstí mi chyběla už jen ledová káva. Vygooglila jsem si teda nejbližší Starbucks, ale jak jsem tak kráčela tím mini městečkem, bylo mi docela jasné, že ta ledová káva mi dopřána nebude. Všechno bylo totiž zavřené. V 6 hodin večer v létě. Další nemilé zjištění bylo, že v Deal není nic moc k vidění a je to doslova jen městečko s jednou krátkou uličkou. Zbytek času jsem teda strávila na vlakovém nádraží a četla si knížku a povedlo se mi vzít si vlak, který jel o 40 minut dříve než ten, který jsem měla původně zaplacený.

Sestříhala jsem i kraťoučké video, takže neváhejte a mrkněte se!
 
xx

 

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *