OSUD? NÁHODA? VESMÍR? CO NA TOM ZÁLEŽÍ

Nevěřím na osud. Nikdo z nás nemá život vepsaný někde ve hvězdách. My všichni jsme strůjci svých životů, děláme vlastní rozhodnutí a tu cestu si vytváříme sami. I tak mám ale někdy pocit, že nějaké věci se stát prostě měli. Někdy se přihodí takový koloběh malých událostí, co vedou k něčemu většímu a když se nad tím člověk pak hlouběji zamyslí, nemůže to nazvat náhodou.
Nevěřím na osud, ale nevěřím ani na náhody. Věřím ale v to, že tu je něco většího než jsme my.

Zrovna teď se stala taková věc, kterou prostě nemůžu nazvat náhodou. 19.6. 2013 se konal koncert Paramore v Lucerně v Praze, na který jsem šla s Lukášem, se kterým jsem se poznala na last.fm. Byl to jeden z nejlepších večerů vůbec. Samotný koncert byl nezapomenutelný a stejně tak tříhodinové čekání na kapelu jen proto, abych se pak mohla stuhle dívat na Taylora, jak nastupuje do tourbusu místo toho, abych za ním běžela a řekla si mu o podpis nebo fotku. Celou noc jsme se toulali Prahou a nad ránem to zakempili v malé hospůdce na Florenci, kde jsme si hodiny povídali. Pak se naše cesty rozdělili – já zpět do Liberce a Lukáš do Brna. A rovnou na zkoušku, kterou samozřejmě dal, což udělalo celý ten zážitek ještě šťastnější. Od té doby jsme se s Lukášem neviděli. Já se odstěhovala do Londýna a po pár letech se Luky odstěhoval do Londýna taky. Jen jsme v tom londýnském životě nějak zakrněli a nenašli si čas napsat “Pojď na pivo.” Až teď. A svedli nás dohromady opět Paramore. Přesně 4 roky po koncertě v Lucerně na ně zase jdeme. Tentokrát ale v Londýně v Royal Albert Hall – nejhezčí koncertní hale v jaké jsem kdy byla. A když píšu přesně po 4 letech, tak tím myslím přesně po 4 letech – 19.6. 2017 je datum koncertu. Náhoda? Nemyslím si. Tohle jsme prostě museli mít vepsané ve hvězdách.

Je neuvěřitelné, jak malá rozhodnutí, a ne jen ty naše, můžou pozměnit celou naši budoucnost. Jsem poslední dny hrozně vděčná za to, kde právě teď jsem, kde a jak žiju a koho kolem sebe mám. A když člověk cítí souznění se svým momentálním životem, začne přemýšlet, jak všechno vlastně mohlo být úplně jinak.

Kdyby mi tehdy moje první láska Michal nezlomila hrdinsky srdce po smsce, nikdy bych nepotkala Tomáše, který mi ukázal jaké to je, když mě někdo miluje takovou jaká jsem. Konečně jsem byla s někým, kdo mi nevyčítal nějaká ta kila navíc, nestěžoval si na oblečení, které nosím a bylo mu jedno jak jsem si udělala vlasy. Vlastně jsme byli oba úplně jiní a i tak jsme se milovali. Jenže já po tom prvním zlomeném srdíčku už nebyla ten samý člověk, co touží jen po štěstí a po lásce a stal se ze mě takový malý, nedůvěřující a sebedestruktivní blázínek. Ale víte co? I za to jsem ráda. Protože kdybych támhle nezničila vztah, který jsem měla a pár dalších let nestrávila každo-víkendovým opíjením se a děláním šíleností, nikdy bych nepřišla na to, že přesně takovým člověkem být nechci. Ta divoká léta už jsou za mnou a teď se naopak můžu soustředit na to, být člověkem, kterým být chci. Kdybych si neprošla tím nespočtem trapných randíček, nikdy bych nedokázala pořádně ocenit toho, když skutečně najdete člověka, se kterým z toho rande ani není cítit, že to je rande, ale celé to je jedna taková pohoda, u které nechcete aby to skončilo.

Takže kdybych zůstala s Tomášem, nikdy bych nešla na rande třeba s Jirkou, se kterým jsem randila dobré 3 týdny a nikdy bych nepřišla na to, že fakt nechci kluka s dredama, protože se člověk probudí a má ty jeho dredy úplně všude. Fakt nevím, jak to vy chlapi s náma holkama zvládáte.

Taky bych si nikdy nevybudovala vztah s takovým Mariánem, který se vlastně vůbec nejmenoval Marián a spíš než můj kluk, byl na takový rok a půl jen můj terapeut, kterému jsem se mohla kdykoliv vyplakat na rameno a který pro mě vždycky kamkoliv přišel, když jsem se zas někde opila a nechtěla jsem jít domů. To jsem si vlastně myslela, že jsem si konečně našla někoho hodnýho a někoho s kým můžu být sama sebou, ale byl v tom takový malý zádrhel, který ve vztahu vlastně není vůbec malý. A tak jsem skončila zase na začátku. Od vztahu s Michalem, kdy jsem denodenně stála před zrcadlem a připadala si moc tlustá, jsem měla pocit, že jsem opět zklamala jako žena. Až na to, že to nebylo ve mně. Prostě jsem si jen našla druhého Sheldona, ale nebyla jsem schopná být jako Amy a čekat 5 let na tu osudnou noc. Snad chápete, co tím myslím. Jestli ne, alespoň teď máte dobrou výmluvu na to, strávit několik měsíců života u televize sledováním The Big Bang Theory.

Což je ale vlastně taky super, protože mě to dohnalo do náruče tehdy mého dobrého kámoše Tomáše. (jiný Tomáš než ten předchozí), se kterým jsme měli mezi sebou silnou chemii už pár let. A já si konečně řekla, že si zasloužím být šťastná a už se tomu nebudu bránit jen proto, že se bojím, že to zničí naše přátelství. A jak to dopadlo? Skončila jsem ponížená, podvedená a zlomenější, než kdy předtím.

A 4 roky na to můžu říct, že to bylo to nejlepší, co se mi kdy přihodilo. Kdyby se totiž nestalo to, co se stalo, nikdy bych neojdela do Anglie.

Nikdy bych neojdela do Anglie a nikdy bych se nenaučila být šťastná sama se sebou. Až tady mi totiž došlo, že k tomu, aby jste byli šťastní nepotřebujete druhého člověka, protože to štěstí už máte v sobě a i kolem sebe.

Takže kdyby mi támhle Tomáš nezlomil srdce na cucky, nikdy bych se neodstěhovala do Anglie a nikdy bych nešla 2 roky na to, na rande do casina s takovym Zedníkem, ze kterého se vyklubal můj nynější přítel a který mě každý den učí být lepším člověkem. Takovým, jakým bych si přála jednou být.

A aby jste poznali a ocenili opravdové štěstí, musíte si projít nejdřív hromadou neštěstí. Třeba kdyby mě tehdá takový Vladimír nenechal samotnou v Liberci na ulici uprostřed noci a sám si neodjel taxíkem domů, nikdy bych pořádně neocenila to, že mám kluka který by mě nenechal takhle někde samotnou, ani kdybych ho o to prosila. Mimochodem, patřím mezi ty hloupé holky, co dávají lidem milion šancí, tak jsem Vladimírovi tu další šanci dala a on mi udělal to samé znova. V Londýně.

Díky všem těm klukům co se mi nachomýtli v životě jsem si alespoň uvědomila pár věcí. Třeba to, že nepotřebuju pravidelně dostávat květiny, přicházet do bytu, kde mě bude čekat překvapení v podobě svíček a okvětních lístků. Mně vlastně v pohodě stačí, když mi kluk nebude říkat, že jsem tlustá, nenechá mě uprostřed noci napospas úchylům a bude na mě jednoduše hodný a bude mě mít rád, ale zároveň bude schopný mi říct v nějakých případech “ne” a nazve mě hysterkou, když doopravdy zrovna hysterčit budu. Protože držet si u těla člověka, co pro vás doslova snese modré z nebe taky není ideální. Může to dopadnout tak, že po dalších 8 let budete mít za paty stalkera, co se chopí každé příležitosti. To mluvím taky z vlastní zkušenosti.

I když si o sobě myslím, že jsem o dost vyrovnanější člověk, než jakým jsem byla před 5 lety, furt mám v sobě pár demonů, co se občas snaží prorvat na povrch a není to se mnou lehký, ale Radek už si snad zvykl a mé občasné výbuchy přehlíží. :)))))))))

A jestli ta cesta, ty pády a vzestupy mě dostali tam, kde teď jsem, tak jsem za tu cestu nesmírně vděčná. Věřím tomu, že naše minulost z nás dělá lidi jakými jsme teď a já, až na nějaké momenty, jsem ráda za to, jaká jsem.

xx
Share:

Leave a comment

  1. 04/07/2017 / 09:46

    Ahoj, narazila jsem na tebe na instagramu nebo spíš ty na mě první asi. 😀 Rozklikla jsem tvůj blog, tenhle článek a úplně mi mluvíš z duše 😀 :)) Ty osudy jsou občas hrozně zvláštní. Zrovna minulý týden se mi stalo úplně to samé s nejlepším kamarádem jako tobě. Dala jsem mu šanci po 4 letech a nakonec to skončilo katastrofou. Tak jen můžu doufat, že všechno špatný k něčemu dobrý. :))
    Zbytek tvého blogu si pročtu během dneška! 🙂
    Měj se hezky a když budeš chtít mrkni ke mně…
    http://www.canli.cz

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *