NEŠTĚSTÍ V LÁSCE, ŠTĚSTÍ V …..?

Ve třinácti jsem si myslela, že jsem si našla lásku do konce života a nějaký randění se mě už netýká. Dneska mi je 26 a jsem single. Samozřejmě ta třináctiletá láska vydržela nečekaně jen pár měsíců a pak se objevily další lásky, které měly trvat taky napořád. Jenže netrvaly.

Někdy mám pocit, že jsem nezadaná v zadaném světě. Kam se podívám (ať už kolem sebe, nebo na sociální sítě) lidé se berou, mají děti, pořizují si psa, barák a jsou šťastný jak blechy. A pak jsem tady já. Já, která si ve třinácti myslela, že má už vystaráno. Namísto, abych zařizovala ložnici a vybírala pohodlnou matraci, která bude vyhovovat nejenom mně ale i mému protějšku, sedím u stolu a kreslím si vodovkama jarní květiny. Jednou za měsíc si zajdu na nějaké tinder nebo hinge randíčko. (Znáte už hinge? Má to být takový lepší, vážnější tinder. Na to ale nespoléhejte, na 99,9% beztak skončíte s dotyčným jen v posteli a ne u oltáře.) Ne proto, že bych hledala toho pana božského, jelikož dost pochybuju, že najdu někoho, kdo má stejné plány do budoucna jako já, právě na online seznamce. Když ty moje plány třeba jen zmíním – odstěhovat se někam do tepla, nejlépe na nějaký ostrov, koupit pozemek a udělat z něj útočiště nejenom pro sebe ale i pro zachráněná zvířata, malovat, cvičit jógu a pěstovat si vlastní suroviny, nejsem braná moc vážně a dotyčný se vrátí zpátky k tomu, kolik má našetřeno na svůj budoucí barák. Důvod proč takovej tinder vůbec používám? No, věřte tomu nebo ne, i ženský maj sexuální potřeby. A ano, i ženský dokážou mít sex na jednu noc a brát to celé bez emocí. Učily jsme se od těch nejlepších, no ne?

Všechno má plusy i mínusy a momentálně si tohle období docela užívám. Nemám pocit, že mi něco chybí a hlavně toho času, co mám jen na sebe! Za poslední rok co jsem sama, jsem se objevila tak jako nikdy. Neustále zkouším nové a nové věci a jednoduše si užívám život. Co mě ale někdy svazuje, je ten tlak okolí. Kdybych byla chlap, tak se nikdo ani nepozastaví nad tím, že jsem single. Jenže ne, jsem žena a je mi 26. Moji rodiče na mě vyvíjí tlak typu “kdy už konečně budou ty vnoučata” od doby, co mi odzvonilo 20. Namísto toho, aby mi poklepali na záda, že jsem se nenechala zbouchnout prvním troubou, kterýho jsem potkala, dostávám čočku za to, proč to zase s někým nevyšlo a otázky typu kdo je další na obzoru. Když kouknu na profily nějakých mých spolužáček ze základky a ze střední a vidím, že nejenom že už se provdaly a měly dítě, ale oni už se dokonce i rozvedly a randí zas s někým jiným, tak si klepu na čelo. 26 let, rozvedená.  Takový život bych nechtěla jak pro sebe, tak ani pro svého potomka. Jestli mě dětství něco naučilo tak hlavně to, že pokud se někdy rozhodnu pro dítě, tak bude vyrůstat v úplný a šťastný rodině. A aby ta rodina byla šťastná, tak musíte být nejdřív šťastní vy. Pokud pracujete za pokladnou a váš Bořek dělá někde 16 hodin denně na stavbě a pak přijde akorát utahanej domů, otevře pivo a lehne k televizi a vy si stejně jednu noc řeknete, proč nestvořit nový život, nejenom že z toho budete jednou nešťastní vy, ale nemáte tomu dítě ani co nabídnout. A já si myslela, že to je ten důvod, proč máme vůbec děti. Abychom jim mohli něco předat a udělat z nich lepší lidi, než jsme my. Ale přijde mi, že v dnešní době mají lidi děti jen aby je prostě měli. Třeba kdybyste se mě na děti zeptali před rokem, tak vám odseknu, že já žádný nechci, protože tahle planeta víc lidí nepotřebuje. Jenže za ten rok jsem úplně změnila názor. Co jsem se začala tolik zajímat o veganství, jak se lidi chovají ke zvířatům, k životnímu prostředí a k sobě navzájem, tak si přeju mít jednoho takovýho malýho aktivistu a vychovat ho úplně jinak, než většina lidí vychovává svý děti. Pokud ale k sobě nenajdu ten dokonalý protějšek, tak se v pohodě spokojím jen s útočištěm pro zvířátka. Protože nikdy nebudu natolik zoufalá, abych se uskromnila k nějakému Bořkovi. To kouzlo toho být sám je právě v té svobodě myšlení. Že můžete myslet sami za sebe a dělat vlastní rozhodnutí, aniž by vám někdo cpal svůj názor. Máte možnost zjistit, co to je co vlastně od života chcete a soustředit se na svoje sny a nemuset dělat žádné kompromisy.

Můj poslední vztah trval skoro tři roky a skoro tři roky jsem potlačovala svoje sny a protože jsem byla zamilovaná, byly i chvíle, kdy jsem byla ochotná se jich kompletně vzdát. Když se podívám zpátky, tak jsem ty roky byla pomalu někým jiným, protože když jsem byla sama sebou, tak to bylo špatně. Bylo mi řečeno, že jsem moc přecitlivělá, moc přemýšlím, někdy naopak nepřemýšlím dostatečně, jsem slabá, jsem žárlivá (protože co je na tom strávit noc s jinou holkou v posteli, bože Leo, prober se). No a takovou holku přece nikdo nechce. A vlastně až po tom, co ten vztah konečně skončil mi došlo, že všechny ty údajně negativní věci co o mně byli řečeny, mě dělají takovou jaká jsem a že je na sobě vlastně dost miluju. Co je špatného na tom být přecitlivělá a empatická k ostatním? Lepší než být robot. Co je špatného na tom, moc přemýšlet? Díky přemýšlení jsem kreativní – píšu, fotím, maluju, tvořím. Když skončí tříletý vztah, tak si člověk možná řekne “No a jsem zase na začátku. Zpátky k randění, zpátky k hledání toho pravého človíčka.” Jenže nevydařené vztahy nás učí, co v životě nechceme. Koho v životě nechceme. Poznáváme sebe a učíme se o sobě. A hlavně, říct ne toxickému vztahu a být dobrovolně single v tomhle zadaném světě, chce kuráž. A hele, asi přece jen nejsem takový slaboch.

Být s někým je fajn. Ale být sám je taky fajn, jen se nesmíte nechat ovlivnit tlakem společnosti. Nikdy, nikdy se nespokojte s žádným Bořkem, jen ať máte večer s kým usínat, ano?

Fotky nafotila bezvadná Sandrine (https://www.instagram.com/xillyad/)

xx

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *