NAROZENINOVÝ HIKE Z RYE DO HASTINGS

Kdo mě sledujete na instagramu, možná víte, že jsem před pár týdny oslavila svoje 24 narozeniny. A čtvrté narozeniny v Londýně. Je srandovní sledovat jak to číslo roste a tím se mění i moje preference jak ten svůj den chci vlastně strávit. Před lety to bylo buď že jsem nedělala nic, a pak se cítila mizerně, že jsem nedělala nic, a nebo to bylo vyražení do klubu a ranní nepamatovák si na nic z předešlé noci.
Ale co jsem v Londýně, tak všechny moje narozeniny byly tak vyjímečné, že vím, že na ně nikdy nezapomenu. První jsem strávila s Terkou Michálkovou, která byla v Anglii tu dobu taky jako au-pairka, nakoupila mi balonky, dort, šampáňo, na všem bylo 21, opily jsme se v Hyde Parku a pak chodily se všema těma věcma po Londýně a každý druhý člověk mi přál Happy Birthday. Druhé narozeniny mi Sandrine přichystala setkání s Wolf Alice a díky ní mi taky všichni z kapely hromadně popřáli. Třetí narozeniny to bylo setkání s Jakem Buggem a jestli mě aspoň trošku znáte, víte, že on je moje největší láska/crush/budoucí manžel.

Věděla jsem, že tenhle rok chci strávit svoje narozeniny s Radkem. Někde bez lidí, jen my dva a další věc, kterou tak nesmírně miluju – příroda. A jakože to byl můj den, tak Radek neměl dovoleno protestovat. Všechno jsem naplánovala, koupila nám lístky na vlak, ubytování přes airbnb a mohli jsme vyrazit.

No, já sice všechno naplánovala, ale nebýt Radka, nikdy bychom z toho bodu A do bodu B nedorazili.

Radek na mě ráno na nádraží čekal s kytkou, která bohužel celý ten výlet nepřežila, ale i tak jsem z ní měla ohromnou radost.
První zádrhel nastal, když jsme nestihli náš vlak, jelikož jsem prostě musela mít zelený ledový čaj ze Starbucks. Už tak jsme vyjížděli celkem pozdě, jelikož vlak o hodinu dříve stál 2x tolik a to, že jsme nestihli náš vlak, mi přivedlo úplný kolabs v tom rozvrhu, co jsem měla v hlavě. Snáším fakt těžce, když věci nejdou podle plánu, takže nebýt Radka tak to celé zabalim a jedu zpátky domů do postele.
Ráďa vše domluvil, aby jsme nemuseli nic doplácet a pustili nás do dalšího vlaku na naše lístky bez problémů. Nakonec jsme tedy jeli jen o 30 minut déle.

Bohužel jsme neměli vůbec čas projít si ani trochu Rye, jelikož jsme se měli ubytovat v 19:00 a do Rye jsme dorazili nějak po 12. Takže žádné zdržování a rovnou vzhůru do dobrodružství.

Další moment, kdy bych se nejradši otočila a jela zpátky domů do pelechu nastal, když jsme při přecházení můstku narazili na tohodle koně. Prostě tam jen stál a zíral na nás, že se mi ani nechtělo věřit, že je skutečný. Ale on skutečný byl. A i přesto že jsem největší milovník zvířat, takové krávy a koně bez nějakého dozoru mě děsí k smrti. A bohužel tohle byla jediná cesta a museli jsme kolem něho projít.
Takže zatímco já už brala nohy na ramena, Radek se pochlapil, že půjde první a odláká větvičkou jeho pozornost.
Koník si na větvi pochutnal, já ho s tlučícím srdcem obešla a než jsem si stihla oddechnout objevil se kůň další. Následovalo stejné drama a jelikož píšu tenhle článek, vyvázli jsme živí a zdraví.


A z pole rovnou k moři. Jak já vždycky miluju ten první pohled na moře. Foukal teda ale úplně neskutečný vítr a my šli celou cestu přímo proti němu. Díky tomu jsme taky necítili to, jak to sluníčko vlastně žahne a na konci dne jsme oba skončili totálně spálení.




V mojí cestovatelské knížce je túra z Hastings do Rye, ale protože já chtěla zůstat přes noc právě v Hastings a druhý den si město projít, rozhodli jsme se jít naopak. A díky tomu mi ta knížka byla úplně k prdu a nám se nepodařilo najít cestu nahoru na útes. Tudíž jsme celou dobu šli podél pláže, kde to nějakými místy nebylo zrovna nejbezpečnější. Museli jsme přelézat kluzké obří kameny, takže já s vidinou toho, že si jeden z nás zlomí nohu nebo rovnou vaz a bez signálu se nikomu nedovoláme, jsem to chtěla zas otočit a jít zpátky do pelechu. Ale Radek mě okřikl, řekl mi ať laskavě jdu no a tak jsem laskavě šla. A stálo to za to.






Hodiny jsme nepotkali živou duši, takže samospoušť byla jasná

Díky tomu, že jsme nenašli stezku a museli jsme se brodit kamenama a mořem, zabralo nám to víc času, než původně mělo. Takže jsem začala zase šílet, že nás paní u sebe neubytuje, protože na profilu má jasně napsáno, že ubytovává nejpozději v 19:00. Tak Radek vzal telefon, mile se s ní domluvil, že dorazíme o trošku později a den byl zase zachráněn. A zase díky němu.

Škoda jen, že jsem Radkovi nejdříve dala špatné směrovací číslo baráku a dobrou hodinu jsme v Hastings šli na úplně opačnou stranu, než paní ve skutečnosti bydlela. A zrovna jsme šli ještě těmi nejhoršími kopci. Nevim proč mi nedošlo dříve, že když jsem se koukala na mapu tak její adresa byla blízko moře a teď jsme šli právě od moře pryč. Když nám(mně) teda o hodinu později došlo, že jdeme úplně špatným směrem a k paní je to dalších 40 minut pěšky, zavolali jsme si uber, protože jsme byli už naprosto vyřízení, chtěli jsme sprchu a pořádnej žvanec.

Paní na nás nebyla vůbec naštvaná, že jsme dorazili o 2 hodiny později. Seznámila nás se svojí rodinou a pak nás ubytovala ve třetím patře v našem pokoji. Měli jsme ten nejhezčí výhled na baráčky, jelikož jsme byli na kopečku, obří postel a vlastní koupelnu.
Hodili jsme se trošku do pucu a vyrazili do města na véču a na tu sklenku vína, kterou jsem se rozhodla si dopřát a těšila se na ní celou cestu.

Hned první restaurace, na kterou jsme narazili byla přesně modle mých představ. Skoro prázdná, romantická atmoška a hlavně servírovali pizzu. Na předkrm jsme si dali obalované žampiony a hlavní chod pizza s ještě více žampionami. Sen!



V té restauraci jsme se hodili do řeči s paní, která nás obsluhovala a po pár minutách z ní vypadlo, že je taky češka. Jaká to náhoda zrovna v Hastings, v první restauraci na kterou jsme narazili a sejdou se tam takhle tři češi.
Zpátky v pokoji jsme akorát lehli na postel a spali tvrdě až do rána. 
Druhý den jsme měli jen půlku dne na objevování města, jelikož Radek musel být do 5 zpátky v Londýně, pač šel do práce (blázen), takže jsme náš pokojík opustili brzo ráno a hurá na pláž. 
Na fotce je barák, ve kterém jsme byli ubytovaní. Červené dveře přesně jako v Dublinu. A ten pokojík úplně nahoře byl náš.
Celé Hastings mě naprosto uchvátilo. Tak krásné budovy jsem v žádném anglickém městečku ještě neviděla a rozhodně bych se chtěla vrátit a projít si město důkladněji. Těch pár hodin prostě nestačilo.





I když jsem milovník Brightonu, většina ostatních přímořských městeček mi přijde mnohem krásnější. Nehemží se to tam turisty, můžete si vše v klidu projít a jen nasávat tu atmosféru.





Narazili jsme na tuhle úžasnou kavárnu s názvem Love Cafe, kde jsem si dobrých 15 minut vybírala z menu co si vlastně dám. Ráno jsem neměla snídani, ale už bylo poledne – takže porridge nebo palačinky a nebo salát? Měla jsem neskutečnou chuť na porridge, ale bála jsem se, že mi nebude chutnat. Přece jen porridge z domova je porridge z domova. Nakonec jsem to riskla a musím říct, že lepší porridge jsem nejedla! A taky jsem se bála, že díky té nízké ceně bude porce dost malá, ale jak můžete vidět na fotce, porce byla všechno jen ne malá.

I architektura malého obchodního centra je naprosto úžasná
A koukněte na ty baráky….


Článek je z půlky takové chvástání o tom, jak mám vlastně úžasného přítele a bez něj by moje narozeniny nedopadly tak jak dopadly. Což je vlastně pravda. 
Další rok a další nezapomenutelné narozeniny v Anglii jsou za mnou.
xx
Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *