MYŠLENKY NA POCHODU – Soc. sítě, láska, seriály

Témata článků mě vždycky napadají dost náhodně. Nikdy to nemám tak, že si řeknu ,,Mmm tak můj příští článek bude….” Inspirace ke mně přichází v nejméně očekávaných chvílích. To dnešní mě napadlo cestou do fitka. Ani ne tak téma článku jako spíš pár náhodných myšlenek, které jsem se rozhodla sesmolit dohromady.

Můj život se právě odehrává v jednom nudném koloběhu. Ráno vstát, nenávidět život, protože musím do nenáviděné práce, tam se nervovat, proklínat turečka, který mě nonstop šikanuje a říkám si: Už jsem nikdy znova nejdu. Ale vždycky jdu, protože potřebuju nějak platit nájem. A po té práci jdu domů, modlím se aby se na mě konečně usmálo štěstí a ozvali se mi odněkud jinud, že mě berou. Dám si jógu, která mě nabije pozitivní energií a uklidní mě a pak si sednu k seriálu.

On život celé poslední měsíce nebyl vůbec dobrý. Jak jsem už zmiňovala – práce stojí za houby, problémy v osobním a partnerském životě, neustále přicházející a odcházející nemoc pravděpodobně z toho všeho stresu a taky finační potíže. No a jak to tak bývá, všechny tyhle problémy na člověka nespadnou pěkně popořadě. Ono se to všechno navalí ve stejný moment a pak je to na tom člověku, aby to nějak ustál. Něco, v čemž já absolutně nevynikám. Když je toho na mě moc, prostě bulim. Bulim, bulim a pak bulim ještě trochu víc. Lituju se a říkám si Proč já? Kdy se to všechno tak posralo? A v takových chvílích potřebujete cokoliv, co by vás donutilo na chvíli zapomenout na vaše trable a co by vás přimělo cítit se trochu líp. Někdy mi pomůže nově objevená kapela, nebo vrácení se k hudbě, co jsem roky neposlouchala. Může to být nějaká inspirativní osoba na internetu, knížka a nebo seriál. A v tomhle případě to byl pro mě seriál.

Všechny seriály pomalu končí, nebo stojí už za starou belu, takže jsem potřebovala něco nového. Jedna twitterovská kamka mi doporučila seriál LOVE na Netflixu. V životě jsem o tom neslyšela a ten název mi připadal…no… Jakože nepotřebuju trpět ještě víc, když můj milostný život na tom není zrovna nejlépe. Ale pak jsem se podívala na trailer a ono se to vůbec jako takové klasické romantické klišé nezdálo. Tak jsem se podívala na první epizodu, pak na druhou a nakonec jsem u toho strávila hodiny, dny, noci. A fakt jsem se do toho zamilovala.

Miluju všechny ty seriály, kde lidi mají perfektní život, milion přátel, kteří vás obklopují nonstop, nikdo nemusí chodit do práce, nikdo nemusí platit nájem. Ale co miluju ještě víc jsou seriály, které jsou jak z reálného života. Proto k mým nejoblíbenějším seriálům patří Girls. Někdo by mohl říct, že to je jako Sex Ve Městě, ale vlastně je to úplný opak. Ano, odehrává se to v New Yorku ale z Manhattanské smetánky se přesuneme k normálním lidem s normálními lidskými problémy jako máme my. Lena Dunham, která stojí za vznikem celé téhle show, je pro mě naprostá star a přála bych si být jednou jako ona. Díky Girls jsem si začla uvědomovat, že je normální nemít postavu jako Kate Moss. Že není třeba se stydět za nějakou trapnou jednorázovku na záchodech. Že sex nemusí být něžný a vášnivý, aby v něm byla láska. Že je v pohodě mít nejlepší kamarády, se kterými se jednou za čas pohádáte a nějakou dobu se nenávidíte. Protože tak to v životě chodí.

No a teď zpátky k LOVE. Proč vlastně říkám, že budu mluvit o tomhle seriálu a vytahuju tu Girls? Protože právě LOVE je po Girls jediný seriál, který mi tak nějak otevřel oči, donutil mě se zamyslet a mohla jsem se s ním ztotožnit. O čem ten seriál vlastně teda je? No, nečekaně o lásce. Ale ne o té lásce, kterou si zvlášť my holky vyfantazírujeme v naší hlavě, Ukazuje to, že láska není dokonalá a bez chybičky. Není to vždycky zrovna cesta rájem. A stejně tak ani lidi nejsou bez chyby a my bychom si měli přestat idealizovat vztahy a přemýšlet nad tím co by kdyby a pracovat s tím, co máme. A hlavně být vděční za to, co máme.
Tím myslím, že hlavně v dnešní době instagramu a facebooku je těžké neustále se nesrovnávat s ostatními. Říkat si ,,Hm ona dostala kytku k Valentýnu a na mě si ten můj zase nevzpomněl.” Sama vím, o čem mluvím, protože já sama jsem taková. A to je chyba. Protože jen proto, že si nějaká holčina přidala fotku růží, napsala si k tomu srdíčkový nesmyslný popisek přece neznamená, že má perfektní vztah a já nemám. Žádný vztah není ideální, žádný vztah není bez chyby a partnerství je prostě dřina. Jde jen o to, jestli se ta dřina vyplatí a stojí vám za to.

Další věc, co mi taky otevřela oči, byla tahle nejmenovaná blogerka, která začla poskvrňovat ve svých článcích svého ex. Píše o tom, co kdy ve vztahu udělal nebo neudělal, proč se vlastně rozešli, ale celé je to z její strany, jakože ona je naprostý andílek a on byl to hlavní zlo. Přitom zrovna jejich fotky patřily k těm, u kterých jsem si říkala “Budu já někdy mít něco takového?” A helemese.. ani ne rok na to, ona hází špínu na něj a ještě ke všemu online. A to díky těm zamilovaným fotkám, kde si dávali pusinky a napsali k tomu roztomilý popisek, vypadali jako vysněný pár. Neberte mě špatně. Já si ráda přečtu články, které vypráví příběhy ze života. Já sama chci něco takového dělat. Podělit se o své zkušenosti a posílat je dál. Ale je něco jiného vyprávět příběh, jak to celé bylo a je něco jiného psát “On byl buran, ale já jsem princezna a nikdy jsem v tom vztahu neudělala nic špatně, nechybí mi a jsem šťastnější single.” To je s prominutím ubohost a nedokážu si představit, že bych to já někdy svému nynějšímu příteli (a nebo svým ex) udělala, ať se mezi námi v budoucnu stane cokoliv. Sama jsem v životě měla kluky, co mi ublížili nebo se nechovali vždycky tak, jak jsem si přála,  Ale jsou tu vždycky 2 strany příběhu a taky si musíte uvědomit, že tohodle člověka jste jednou milovali a nějaká ta láska musela být i v tom vztahu, jinak by jste s ním nezůstávali.

Sociální sítě nám dávají tu vizi, že vztahy lidí kolem nás, nebo jen lidí, které sledujeme jsou ideální. A pak když něco neklape v tom našem vztahu, hned to hrotíme víc, než bychom měli protože tamhle nějaká Barča z Plzně včera dostala čokoládku od přítele jen tak a my ne. Perfektní fotky nás nutí srovnávat co my máme doma a co oni mají na fotce. Jenže my nevíme, jestli se třeba ty lidi 5 minut po pořízení fotky brutálně nepohádali. Nevíme o tom vztahu vůbec nic. Míra lásky se nepočítá v tom, jestli vám váš kluk dá kytku na Valentýna nebo se rozhodne raději pro kinder vajíčko. Samozřejmě i mě samotné by se líbilo, kdyby mi přítel nosil kytky, ale kluci jsou prostě kluci a 100x jim můžete říkat, jak kytky milujete a oni vám je stejně nikdy nepřinesou. Proto já rači jdu a koupim si ty kytky sama. Pokud jste milovník kytek jako já, tak vám udělají úplně stejnou radost. Chce to se nad vše povznést a uvědomit si, co pro vás váš protějšek dělá, aniž by nemusel a vy si to ani neuvědomujete. Jako když vám vaří večeři, zatímco vy si sedíte na gauči a čučíte do telefonu. Nebo když jste někde venku a je vám zima a přítel vám nabídne svojí mikinu. To je podle mě dost velké gesto, protože já sama bych to nikdy neudělala. Nebudu přece mrznout ne? (:D) Nikdy se mi nestalo, že by mi přítel nepomohl nést těžké věci. Zdá se to jako samozřejmost, ale oni se i taková paka co holce nepomůžou s nákupem najdou. A víte co je největší důkaz lásky? Když s vámi ten člověk zůstane i po tom, co spatřil vaše nejhorší já, za které se i vy sami stydíte. A že každy takovou temnou stránku máme. Tyhle a milion dalších věcí jsou známky lásky, protože váš protějšek by je přece nedělal jen tak pro někoho. Takže kašlete na to jakou lásku má tamhle Blanka s Josefem a užívejte si tu, co máte vy. Protože nic netrvá věčně a to ani láska ke člověku a co je dnes nemusí být zítra.

Zajímavé, jaké myšlenky vám může dát jeden seriál a jedna desetiminutová cesta do fitka.

Ani nevím, jestli tenhle článek má nějaký smysl. Je to taková recenze na moje dva oblíbené seriály, real talk o tom, že většina blogerek jsou jen stupidní nány s hezkým oblečením a pár mouder do života, který jsou asi především pro mě, než pro vás.

xx
Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *