MŮJ VZTAH K SOCIÁLNÍM SÍTÍM

Všichni víme, jak se sociální sítě za poslední roky změnily. Za mých dětských let jsem trávila čas u počítače jen hraním simíků a psaním si s lidmi ze školy na icq. Telefon jsem měla tak akorát na to, abych rodičům napsala, jestli budu doma včas na večeři a na hraní hada. No, a pak přišel facebook, twitter, iphony a s nimi i instagram. A lidé se rozdělili na 4 skupinky:

  • Lidé, co nadávají na sociální sítě a nepoužívají je
  • Lidé, co nadávají na sociální sítě, ale stejně je používají
  • Lidé, co ani neví, co takový instagram nebo twitter je
  • Lidé, co jsou za sociální sítě vděční a milují je
Já se řadim mezi tu poslední skupinu. Jde o pohled na věc. Někdo v sociálních sítích vidí výdělek, někdo třeba možnost šikany. Já v tom ale vidím ten dar, poznávat skvělé lidi, na které by jste ve všedním životě nenarazili. 
Nepovažuju se za společenského člověka. Nepotřebuju kolem sebe mít skupinku lidí. Stačí mi pár nejlepších přátel, (ať už je mám blízko sebe nebo žijí v jiné zemi) na které se můžu vždycky spolehnout a oni se můžou spolehnout na mě. Jsem takový ten typ člověka, že pokud strávím celý den mezi lidmi, druhý den musím být sama se sebou, dělat si své věci, relaxovat, číst si, prostě cokoliv, abych zase nabrala tu energii na to být alespoň trochu společenská. Na párty už dávno nechodím, jelikož seznamování se s náhodnými opilými lidmi mě přestalo naplňovat a zřejmě mě to ani nikdy nenaplňovalo. Když mě pozvete na nějakou akci/oslavu/grilovačku, kde bude přesně jeden člověk, kterého znám a dalších 20 lidí, se kterými jsem nikdy nepřišla do styku, nedostanete ode mě jinou odpověď než “ne“. Protože přesně vím, jak by to dopadlo. Seděla bych neviditelná mezi bavícími se lidmi, jen bych poslouchala, protože bych buď neměla co říct, nebo bych se bála že řeknu něco špatně. Nakonec by o mě lidi začali nahlas prohlašovat, že jsem tichá a moc toho nenamluvím. Z toho bych se cítila nesvá, propadla by mnou panika a úzkost, schovala bych se na záchodě a zřejmě vyšplhala oknem a utíkala domů, kde bych si sedla ke knížce a byla spokojená.
Vždycky jsem obdivovala lidi, co dokážou být sami sebou ať už jsou v jakékoli situaci nebo ať už se baví s kýmkoliv. Prostě nepřemýšli a jen jsou. Já taková bohužel nejsem, a už dávno jsem se přestala snažit taková být, protože jediná možnost pro mě je se opít. Jenže to už pak nejsem já.
A proto jsou pro mě sociální sítě dar. Protože i díky těm hloupých fotkám na instagramu, máte možnost zjistit jestli s danným člověkem máte něco společného. Máte možnost si nejdřív psát, než se sejdete. Máte možnost, najít si parťáka na akci, na kterou nechcete jít sami. 
Když jsem se přestěhovala do Londýna, chodívala jsem na všechny koncerty sama. Pak jsem poznala na last.fm Sandrine. Šly jsme spolu na jeden koncert, zjistily jsme, že obě chceme za pár týdnů na stejný festival, ale nemáme s kým jít. Tím pádem jsme se dohodly, že pojedeme společně a 2 roky na to máme ty nejlepší a nejsilnější vzpomínky. Jak z koncertů, tak z cestování, tak ze všedního děnní. Vyklubal se z ní jeden z mých nejbližších přátel a nebýt právě sociálních sítí, nikdy by se naše cesty nespojily.
Instagram mi nadělil i mýho kluka a i když to není zrovna nejromantičtější seznámení, je to furt lepší než tinder.
A přes instagram jsem se seznámila i tady s Martinem. Sledovali jsme se nějaký ten rok, já v Londýně, on v Praze. Jenže Martin se nedávno přestěhoval taky do Londýna a to by nešlo, abychom se nesešli. 
A není nic lepšího, než když se sejdou dva introverti a společně si o tom svém introverství můžou pokecat. Člověk se pak necítí, jako absolutní podivín a zjistí, že není sám, kdo by se pravděpodobně na tom setkání více lidí schoval na záchodě a utekl oknem.
A hlavně právě díky tomu instagramu jsem věděla, že si budem rozumět, takže jsem z našeho setkání ani nebyla nervózní.
Nenávidím seznamovat se s lidmi, se kterými nemám nic společného, ale za to miluju potkávat inspirativní lidi s potenciálem, co jsou stejný snílci jako já a za těmi svými sny si jdou. Takovýhle lidi mě motivují dělat to, co miluju a mohla bych si s nimi povídat o životě až do alelujá.

xx
Share:

Leave a Reply

Your e-mail address will not be published. Required fields are marked *