LUCEMBURSKO 2017

Jet do Lucemburska byl jeden z takových těch hodně spontánních nápadů. Měla jsem špatnej den, byla půlnoc, nemohla jsem spát a tak jsem zabrouzdala na stránku Ryanairu, kde byly letenky do Lucemburska tam a zpátky jen za 20 liber. Hned jsem začla psát Sandrine a doteď děkuju bohu, že taky nespala. Do hodiny jsme měly koupené nejen letenky, ale i lístky na Two Door Cinema Club, kteří tam v tu dobu měli koncert. Protože někam jet a neskloubit to s koncertem nám nedává moc smysl. Moje špatná nálada se vypařila a už to nebyl problém mé nespavosti. Teď jsem nemohla spát proto, že jsem zas milovala život a nemohla se dočkat co dalšího mi přinese. Takhle nějak na lidi působí cestování.

22. 2 v 18:50 konečně nastal ten čas a my odlétaly do Lucemburska. Ubytování jsme si našly opět přes couchsurfing i přesto, že za poslední rok jsme s lidma neměly moc dobré zkušenosti.

Hned při příjezdu do centra nás oslnilo nádherné vlakové nádraží
Do bytu našeho hosta jsme se dostaly bez nějakých velkých komplikací. Jen jsme se musely zeptat pár desítek lidí na cestu a nakonec jít do čínské restaurace s otázkou, jestli bychom si mohly zavolat, jelikož nebylo jeho jméno na zvonku a my neměly ponětí jak se dostat dovnitř do budovy. Ještěže Sandrine je francouzska, jinak bychom se s lidmi asi moc nedomluvily.
Mark nás přivítal opilý a zřejmě i zdrogovaný. Slavil totiž narozeniny a měl u sebe pár dalších přátel. Nejdřív jsem si říkala ,,No skvělé, nikomu nebudu rozumět.” ale nakonec se většinou mluvilo anglicky. Vlastně to celé bylo spíš nepříjemné, než zábavné, jelikož to nebyla ani pořádná párty. Jen hrstka lidí sedící u stolu, co si povídají a pak přijdeme my a nikdo netuší kdo jsme. Až na jednoho kluka, se nás vlastně nikdo ani nezeptal na žádnou otázku. Pak začali všichni pomalu odcházet a já se nemohla dočkat chvíle, kdy my budem moct odejít do našeho pokoje a spát. Bylo už celkem pozdě a ráno jsme chtěly brzo vstát a vydat se hned do centra. 
Když jsme zůstaly s Markem samy, vyslechly jsme si jeho životní strasti a nakonec začal mluvit až o tak osobní věcech, že to bylo až divné. Co nejrychleji jsme teda řekly, že jsme unavené a šly jsme do pokoje.
1.DEN

Ráno jsme blízko Markova bytu našly nejlepší pekárnu, ve které jsme se rozhodly, že to bude naše snídaňové místo. Měly jsme takové místečko v Berlíně, tak musíme v tradici přece pokračovat.

Co si budem povídat. Počasí jsme asi nemohly chytnout horší. Byla neuvěřitelná kosa, že jsme se klepaly i přes těch 5 vrstev co jsme měly na sobě, foukal šílený vítr a chvílemi i pršelo. To nás ale stejně nezastavilo při objevování města. Kdo ví, jestli se ještě někdy do Lucemburska podíváme, že?

První kam jsme vyrazily se podívat byla tahle božská budova s názvem Philharmonie Luxembourg, což je koncertní budova. Ta architektura je úžasná a myslím, že můžu za nás obě říct, že to byla naše nejoblíbenější budova z celého Lucemburska.
Hned vedle je muzeum Museé d’art Moderne grand-Duc Jan, které jsem si původně myslela, že je zadarmo. No, ale nebylo.

Vysolily jsme obě 5 euro, na to jsme byly okřiknuté, že nesmíme pořizovat žádné fotografie a po celou dobu všichni sledovali náš každičký pohyb. Já osobně, a věřím že i většina lidí, vůbec nestála o to, si fotit to umění, ale chtěla jsem si vyfotit tu budovu zevnitř, jelikož byla úplně nádherná. Ale jediné tyhle dvě fotky se mi podařilo rychle pořídit, než jsme začaly slyšet blížící se kroky nějakého security. 
Další dvě fotky jsou pořízené z kávového koutku muzea, kde se kupodivu už fotit mohlo.
V životě jsem neviděla divnější sochu

Místo obědu jsme si skočily rovnou na dezert do tohodle čokoládového království – Chocolate House Nathalie Bonn. Můžete si vybrat z neuvěřitelného množství čokolád, které si pak hodíte do teplého mléka a máte z toho horkou čokoládu. A ty dorty, co tam měli vypadaly tak lákavě, že jsem nedokázala odolat. Můžete si představit, jak blbě mi po tom všem bylo. 
Když jsme byly schopné se zase odkutálet ven, tak pršelo. Takže nám nezbývalo nic jiného, než se ztratit v dalším muzeu. Tentokrát Museé d’Historie de la Ville, které už zadarmo bylo a dokonce nás bavilo mnohem víc, než to předchozí. Taky se tam mohlo fotit, jak můžete vidět z počtu fotek, které jsme tam pořídily.

Pak jsme se procházely ještě centrem a snažily jsme se, aby nám vyhládlo. Náš poslední plán pro ten den byla totiž večeře.
Do Charlese a jeho sendvičů jsme se hned zamilovaly. A zamilovaly jsme se tak moc, že jsme zapomněly, že vlastně nemáme ani takový hlad a k sendviči jsme si obě objednaly hranolky a salát. No, nečekaně jsem si půlku sendviče odnášela sebou.

Já byla po celém dni vyřízená a nechtěla jsem dělat nic jiného, než zaplout do postele a věnovat se facebooku a instagramu, ale věděla jsem, že budeme muset strávit nějakou tu hodinku s Markem. Protože to je přece slušnost, když vás někdo u sebe ubytuje zadarmo.
Ale přišly jsme k němu do bytu, on nám otevřel a hned zaplul do obýváku, kde se ničeho po párty ani nedotkl. Takže dort pořád na stole, všude nedopitý alkohol atd. Jako chápu to, když mám kocovinu taky se mi nic nechce, ale tohle bylo trošišku moc. Nedotkl se totiž ničeho po celý náš pobyt.
Já se s ním teda o nějakou konverzaci ani nesnažila, ale Sandrine je andělíček a šla si k němu sednout. Do 15 minut přišla za mnou do pokoje s tím, že jí kompletně ignoruje a už tam znova nejde. Takže se mé přání jen ležet a být na internetu docela splnilo. Kde Mark vzal těch 300 pozitivních referencí opravdu netuším.
2. DEN
Opět vydatné snídaňové ráno

Pak jsme vyrazily do centra. Na celý den jsme ani neměly moc plánů. Počasí už bylo lepší a dokonce i na kratičký moment vysvitlo sluníčko, takže jsme chtěly vzít celý den jen tak na pohodku a nikam nepospíchat. Večer jsme totiž měly ten koncert Two Door Cinema Club a musely jsme být fresh.

Park Vallée de la Pétrusse. Na maličký moment se udělalo tak teplo, že Sandrine se rozhodla schodit ze sebe jednu vrstvu oblečení. Po 15-ti minutách, kdy se zatáhlo to ale zase vzdala a vrátila se zpátky ke svým šesti vrstvám.

Parc de Ville

Dlouho jsme hledaly místo na oběd, ale abych pravdu řekla, v Lucembursku zas tolik skvělých míst není. Takže jsme skončily opět v Charlesovi a já si dala přesně to samé, co předešlý den. Při čekání na jídlo Sandrine prohodila takovou jednu myšlenku. ,,To by bylo, kdyby tady teď prošli kluci z Two Door Cinema Club co?” seděly jsme totiž hned u okna a dívaly se na procházející lidi. Zasmála jsem se tomu a hned to hodila za hlavu.
Jenže zhruba 20 minut na to, když už jsme se snažily do sebe nacpat všechno to jídlo, prošla taková skupinka kluků po ulici a jeden z nich se na mě usmál. Nejdřív jsem si říkala ,,Mmm první hezký kluk, kterého jsem viděla od té doby co jsme v Lucembursku.” To, že to byl bubeník Two Door a za ním cela jejich banda mi došlo až za pár minut. 
Tahle příhoda nás hned nastartovala na koncert, došly jsme si pro láhev vínka (která byla teda celá pro mě) a našly jsme si takové hezké místo u ohýnku, kde se nám dostalo i toho nejhezčího západu slunce

A potom směr Den Atelier. Celou dobu, jsme si říkaly, jestli na koncertě vůbec někdo bude, protože za celou dobu jsme v Lucembursku nepotkaly ani jednoho člověka, co by vypadal, že se zajímá o hudbu a chodí na koncerty. Nakonec jsme ale byly příjemně překvapené. Bylo plno a lidi si to dokonce užívali. Takže furt lepší energie v Lucembursku než v Česku v Praze.

První předkapela se jmenovala Parcels, do které jsme se hned zamilovaly a tak trošku si přály, aby to byl vlastně jejich koncert. Nebyly bychom to my, abychom se do jednoho z nich nezamilovaly a nezačly hned po koncertě plánovat kam je pojedeme vidět. Ta jejich energie ale byla prostě naprosto strhující.

Druhá předkapela byla Blaenavon. Úplný opak Parcels. Mě ani Sandrine vůbec nebavili a to nejdřív vypadali nadějně, jelikož zpěvák mi připomínal člena Kelly Family. To co hráli byl takový tvrdý rock, že jsem ani nechápala, jak oni můžou být předkapela TDCC.
Two Door Cinema Club byli ale nečekaně úplně boží. Viděly jsme je minulé léto na Reading Festivalu, což bylo taky skvělý, akorát to byla větší šílenost a my mohli stěží dýchat. Tohle byla taková pohodinka, kdy všichni tancovali, skákali ale udržovali si svůj prostor.

Po skončení mi to nedalo a koupila jsem si jejich tričko, ať mám vzpomínku nejen na ně, ale i na celé Lucembursko.
Když jsme dorazily k Markovi otevřel nám akorát dveře ale nějakého ,,Jaký byl koncert?” jsme se nedočkaly. Takže jsme zas akorát zapluly k sobě do pokoje a šly hned spát.
3.DEN
Letadlo zpět do Londýna nám odlétalo až v 21:50, ale my na celý den ani neměly žádný plán, protože jsme Lucembursko už křížem krážem celé prošly. Pořádně jsme se teda prospaly a daly si načas s balením našich věcí. 
Rozloučit se s Markem nebo mu poděkovat jsme ani neměly šanci. Byl zavřený v obýváku s nějakou holkou a nahrávali spolu muziku. Vsadím se, že ten nedojedený dort byl ale furt na stole. Tak kdy se nám to zase otočí a my budeme mít štěstí na super lidičky jako na začátku, když jsme s couchsurfingem začaly??
K našemu štěstí se přidalo i to, že naše pekařství, kam jsme chodily každý den na snídani bylo zavřené. Kdo by řekl, že pekařství bude mít v sobotu otevřeno jen do 11? Takže jsme na snídani musely jet do centra, kde jsme seděly dobrou hodinu, jen abychom nějak zabily čas.
Potom jsme se rozhodly, že zajdeme do jednoho cool obchůdku, který jsme našly první den. Měli tam moje vysněné tričko, které jsem si přála už celou věčnost. Důvod, proč jsem si ho nekoupila hned první den byl, že bylo dost drahé a já neměla moc peněz nazbyt. Nakonec jsem si ale řekla, že další šanci už mít možná nebudu, protože v Londýně jsem ho nikde nesehnala a vyjde mě levněji si ho koupit hned než si ho objednávat až z Ameriky.

Pak jsme se dál procházely městem. Koupila jsem příteli jako dárek pravé Lucemburské makronky, já si koupila další magnet do mé sbírky na lednici a pomalu ale jistě jsme se připravovaly na poslední večeři v Lucembursku.
Tentokrát jsme nechaly Charlese Charlesem a šly do restaurace Vapiano. Na nějakou pořádnou dobrou pizzu s hromadou sýra jsem měla chuť hodně dlouho a tahle úplně splnila mé očekávání.

Pak už nás čekala akorát cesta na letiště a let s uřvanym děckem.
Abych celé Lucembursko shrnula, tak na to projít město celé by bohatě stačil jeden a půl dne a to pěšky. Chvílema mi připomínalo Prahu a Sandrine zase říkala, že jí připomíná její rodné město ve Francii. Starbucks nebo Costu najdete tak akorát na letišti a moc krámů na nakupování taky nemají. Ale i tak má město příjemnou atmosféru a nějaké výhledy úplně berou dech. Zvlášť v létě to musí být nádherné.
Share:

Leave a Reply

Your e-mail address will not be published. Required fields are marked *