LET’S BUILD OUR OWN WONDERLAND

Nikdy nepochopím, proč se Alenka rozhodla opustit říši divů a vrátit se zpět do všedního života. Vsadím se, že po tom, co přišla na fakt, že si musí najít práci, aby mohla platit nájem a bylo od ní očekáváno, že si najde manžela a splodí s ním děti, přála si vrátit čas a změnit svoje rozhodnutí.

Každým rokem co jsem starší, přestávám věřit v to, že mi přijde dopis z Bradavic, nebo že právě zakopnu a najdu nějakou tu díru do kouzelného světa. Asi doopravdy existuje jen to, co vidíme denně kolem sebe. Je tak lehké zakořenit v tom každodenním životě, kdy brzo ráno vstanete, jdete do práce, kterou třeba ani nemáte rádi, ale on se ten nájem a jídlo sami nezaplatí. Večer přijdete, podíváte se na pár epizod seriálu a jdete spát. Každý den to samé. Výhra dne je, když vás někdo nebo něco během dne nenasere a vy si tak nějak odžijete ten další den bez nějakého vzrušení. Jenže pak jednoho dne přijde moment, kdy si řeknete: ,,Takhle má vážně vypadat můj život?” A vy si vzpomenete na všechny ty sny a plány, které jste měli před lety a dojde vám, že čas utíká rychleji, než si vůbec dovedete představit. Někdo si to uvědomí dřív, někdo později. A někdo tu myšlenku pak zase zahodí s tím, že už je moc pozdě na nějaké změny nebo plnění snů.

“Who in the world am I? Ah, that’s the great puzzle.” 
― Lewis CarrollAlice in Wonderland

Já věřím, že nikdy není pozdě. Nikdy není pozdě na to, vyzkoušet nebo se naučit něco nového. Něco, o čem jste třeba uvažovali před lety, něco co jste chtěli dělat, když jste ještě byli ty naivní děti, které nezasáhl reálný život. I já sama si občas říkám, jestli už není na některé věci pozdě, protože letos už mi bude 25. Ale pak si uvědomím, že život máme jen jeden, z čehož se mi udělá lehce zle a dojde mi, že právě proto prostě není pozdě. Nemůže být pozdě.
Tu změnu, která vám obrátí život naruby můžete udělat během jednoho dne. Dát výpověď v nenáviděné práci, utéct ze vztahu, který už postrádá veškerou vášeň a jste v něm jen ze zvyku nebo máte strach, aby jste neskončili sami, popadnout batoh a vydat se do světa. Pak jsou tu i změny, které můžou nějakou chvíli trvat. Ty jsou pravděpodobně pro lidi, kteří se nehrnou do takových extrémů, jako ze dne na den skončit v práci. On ten prvotní pocit může být hrozně fajn, ale když pak nemáte za měsíc z čeho zaplatit nájem už taková sranda není. Můžete si dělat kurz něčeho, čemu byste se chtěli věnovat a během toho chodit do práce. Neříkám, že to je jednoduché ale s největší pravděpodobností se to vyplatí. Můžete několik měsíců pořádně šetřit a přestat si kupovat věci, které nepotřebujete a pak se vydat cestovat. Nebude vám aspoň hrozit, že nebudete mít peníze na ubytování a vy pak skončíte v neznámé zemi někde v parku na lavičce.

Někdy hold trvá než se vám sny začnou plnit, důležité je ale nespadnout do té rutinny a každý den udělat i jen malilinkou věc, která vás posune o krůček k vašemu cíli. A to nejhlavnější – VĚŘIT. Život není vždycky jen sranda. Občas se dějou víc ty negativní věci a padá nám všechno na hlavu. V těhle chvílích je důležité té negativitě nepropadnout a obklopit se vašimi nejbližšími. Protože když máte vedle sebe člověka, kterého milujete, ať už je to vaše druhá polovička nebo kamarád/kamarádka, dojde vám, že život jde dál i přes všechny ty nezdary a jednoho dne bude zase dobře. A právě proto, že život jde dál a dopis z Bradavic nikdy nepřijde a králík nás nezavede do kouzelné nory, musíme si my tu říši divů vykouzlit sami. Vytvořit si prostředí, ve kterém budeme šťastní a do kterého se budeme probouzet s úsměvem.

 
“If you don’t know where you are going any road can take you there” 

 

 

Fotky jsou z Lumiere festivalu v Londýně a tak nějak mě inspirovali k tomuhle článku. A taky samozřejmě sám život.
xx
Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *