Každý si někdy prochází TÍM obdobím …

Každému z nás někdy začne přerůstat život přes hlavu. Nedokážeme udržet tempo, děje se moc věcí a jak to obvykle chodí, všechno se posere v jednom okamžiku. A vy pak nemyslíte na nic jiného, než jak vyřešit všechny ty problémy co se nakupily a když už myslíte, že bude zase dobře, posere se ještě něco dalšího. A s tímhle vším stresem a neschopností na chvilku vypnout, přijde úzkost, deprese a nechuť k životu. Tak to alespoň mám já. Dokážu být ten největší snílek na světě, ale taky dokážu být ten nejvíce negativní člověk na světě. Hlavně když věci nejdou podle toho, jak jsem si to představovala. V takových chvílích chci být jen v posteli, litovat se a koukat na seriály. Jenže je to ten správný způsob jak se vypořádat s náhlými změnami v našem životě?

Když člověk dospěje do bodu, že už nemá chuť ani vůli normálně fungovat a vše co dělá mu připadá naprosto zbytečné, říká se, že by se měl obklopit přáteli. Mluvit o tom, přijít na jiné myšlenky a získat podporu od nejbližších. A to je pravda. Pomohlo mi, když jsem zavolala kamarádce, ať přijde s pennyboardem ke mně domů, podívaly jsme se na La La Land, který mě sice donutil cítit se ještě hůř, ale už jsem vedle sebe měla člověka, který se díky tomu filmu taky cítil dost mizerně. Takže jsem si už nepřipadala tolik sama.
Jenže ten dotyčný s vámi nemůže být 24/7 a dělat vám chůvu. Každý má vlastní život a vlastní problémy, se kterými se musí potýkat. A tak když vám vaše opora odejde, nastane znova to prázdno, myšlenky se začnou hromadit a všechno se zdá zase špatně. A to se pak vracím zpátky do postele a hledám další seriál, u kterého budu moct zapomenout na svůj žal.

Dál se říká, že bychom se měli zabavit. Dělat co nás baví, ujmout se nějaké aktivity, hlavně něco dělat a netrápit se doma. Tak teda ano, vrhla jsem se na jógu. Jenže díky těm pozitivním povídačkám co ta paní na videu měla, jsem chtěla rozmlátit celý počítač a když přišla odpočinková fáze, při které se máme uvolnit a vypnout, tak jsem se akorát rozbrečela, protože kvůli tomu tichu na mě přišly zase moje myšlenky. Rozhodla jsem se to tedy zkusit jinak a šla jsem do fitka si zaběhat. Rozproudit víc krev v žilách. Jenže jsem podala hrozný výkon, protože mě to nebavilo a v první řadě jsem chtěla raději zůstat doma na gauči. No, a najednou jsem se cítila ještě hůř, protože celý běh byl strašný, nemohla jsem dýchat a v ten moment mi to přišlo jako další věc, ve které jsem neuspěla. Takže po návratu domů jsem opět ulehla plná sebelítosti.

A když už teda nepomohl sport, který miluju nebo čas strávený s lidmi, které miluju, rozhodla jsem se vzít si batoh a zmizet na jeden den v přírodě. Pryč od lidí, pryč od problémů, jen ticho a čerstvý vzduch. Člověk přijde na jiné myšlenky a zapomene na všechny problémy, jelikož jediné na co myslí je, jak se dostat z bodu A do bodu B a vnímá přitom tu krásu přírody a zvířat. To byl den, kdy jsem se konečně cítila po dlouhé době vážně skvěle. Problémy se najednou zdály malé a nedůležité. Dělala jsem co mě baví a nafotila jsem spoustu fotek, které jsou mimochodem v tomhle článku.
Jenže pak jsem se večer vrátila domů. A ten krásný, bezstarostný pocit zmizel v momentě, kdy jsem se musela vrátit do reality. A cítila jsem se mnohem hůř než před tím. A to z toho důvodu, že jsem chtěla zmizet v přírodě už nejlépe napořád a jen objevovat svět a žít v míru. Ale než k něčemu takovému dojde, tak se člověk musí nejdřív s pár věcmi poprat a udělat důležitá rozhodnutí.

Po pár dalších proleželých dní jsem se rozhodla zkusit poslední pokus. Sejít se s člověkem co mi byl dřív hodně blízký a prach-obyčejně problémy zapít, vést sarkastickou konverzaci, žertovat o tom, jak je život strašně na hovno, ale v hloubi duše to myslet vážně. Jenže zapití problémů nikdy moc nefunguje. Člověk si myslí, že když se opije, dočká se nějakého prozření, ale jediné čeho jsem se dočkala já, byl tenhle seznam absurdních věcí, co by mi mohli pomoct zase najít nějaký smysl života.

  1. Budu jako Forest Gump a prostě se seberu a před celým životem uteču. Jenže já jsem hrozný běžec a neuběhnu ani 5k aniž by mě všude nepíchalo. Možná bych mohla místo běhu jen jít, ale to ztratí ten efekt být jako Forest Gump. 
  2. Vybuduji si novou úchylku ve které se úplně ztratím – upíři. Pročtu všechny knihy a internetové stránky o jejich možné existenci až ze mě bude upíří lovkyně.
  3. Zkusím změnit život na takový La La Land. Půjdu po ulici a začnu zpívat a tančit. Jenže pochybuju, že by se ke mně lidé přidali. Spíš by zavolali záchranku a odvezli mě na psychiatrii.
  4. Odjedu na Bali, kde si otevřu svoje vlastní jóga studio. To je nápad, který se mi zamlouvá nejvíce. Jen nevím, kdo by šel na lekci člověka, který si nedosáhne ani na špičky u nohou.
Jak už teda asi očekáváte, ani poslední pokus cítit se lépe neuspěl.  Probudila jsem se ráno s kocovinou, v cizím bytě a jediné na co jsem myslela, byla ta dlouhá cesta přede mnou kterou teď musím absolvovat než se dostanu zpět k sobě na gauč.

A víte co já si myslím a k čemu jsem dospěla? Že všechny tyhle pokusy o to cítit se lépe, přijít na jiné myšlenky a prostě na vše zapomenout, stojí za houby. Protože nejenom že se s něčím v sobě potýkáte, ale zároveň se teda musíte nutit do věcí, do kterých se vám nechce. Jak si mám užít cvičení, když jediné co chci, je ležet v posteli a pojídat zmrzlinu?
Neříkám, že tak to má každý. Každému pomáhá něco jiného, když se má s něčím vyrovnat. Já jen říkám, že člověk to prostě musí nejdřív cítit, aby to mohl překonat. Když chcete brečet? Brečte. Když se cítíte jako že nechcete vylézt z postele? Tak prostě nevylézejte. Věci se nedokážou dát zase do pořádku okamžitě, chce to čas. A čas potřebujete i vy. 
Když jste nemocní – neudravíte se tím, že se budete něčím zaměstnávat a dělat věci proti své vůli. Musíte to prostě vyležet. Dělat to, o co si tělo a mysl žádá. 
Stydět se za to, že jste doma, nechcete nikoho vidět a chcete být troskou, protože se tak cítíte, na tom není nic špatného. Protože pak přijde den, kdy už ty seriály a gauč nepotřebujete a doopravdy chcete do toho fitka nebo mezi lidi jít. Ne proto, že si myslíte že se budete cítit líp. Ale proto, že prostě chcete. Pak i ten hloupý výkon ve fitku bude mnohem lepší. A najednou si uvědomíte, že máte i sílu udělat ve vašem životě tu změnu kterou potřebujete.

Já jsem například šla po ulici a ten hrozný kámen, který jsem se sebou poslední týdny tahala ze mě najednou opadl. Jen tak z ničeho nic. A já se cítila zase lehká. A chtělo se mi něco dělat. Něco jiného než se ztratit v nějakém cizím příběhu v televizi.


Začla jsem totiž mít zase chuť pokračovat v tom svém příběhu.
Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *