JÁ JSEM JÁ A NIKDO JINÝ NEŽ JÁ

Existuje několik jednoduchých klíčů ke štěstí a jedním z nich je určitě přijmnutí sebe samotného. A teď nemluvím jenom o vzhledu a o postavě. Jak moc v sobě najdeme ten vnitřní klid, když si teda konečně přestaneme stěžovat na ten náš špičatý nos a na to, že nemáme mezeru mezi stehnama, když nám na sobě vadí, že místo párty v pátek večer ležíme doma u netflixu a nejsme víc společenští? To je to, o čem teď mluvím. O akceptování toho, jací jsme uvnitř. O tom co nás baví nebo nebaví. Co milujeme nebo nemilujeme. A článek na tohle téma jsem se rozhodla napsat právě proto, že jsem na sobě začla akceptovat pravděpodobně tu poslední věc, co mě na sobě tolik štvala.

To, že jsem člověk, co odmítne párty jen proto, aby se mohl večer zachumlat do peřin s čajem a knížkou mě přestalo štvát už hodně dávno. Párty léta mám za sebou a jsem ráda, že jsem se vyřádila už během základky a střední, protože večírky a opíjení se do němoty mi přestali dávat smysl. Ráno si stejně většinou nic nepamatuju a ta kocovina? Ta za to opravdu nestojí. Jdu někam na akci jednou za půl roku a to jen při zvláštní příležitosti a bohatě mi to stačí. Celkově jsem alkohol úplně vypustila a když se mě Radek zeptá ,,Koupíme si na večer k televizi víno?” Většinou odpovím: ,,Klidně si dej, ale já si dám čaj.”

Samozřejmě lidi co to mají naopak neodsuzuju. Ráďa je třeba takový, že se rád chodí bavit, nebo si zajde do hospody na pár piv a preferuje to, před sezením doma. Ale to je zase klíč ve vztahu, že?
 
Tolerance.
 

Musím zas ale přiznat, že nejsem takový extrém jako můj kamarád Martin, který mi jeden večer napsal: ,,Jsem svolal lidi na párty, jenže pak se mi přestalo chtít jít a teď tu sedím s horkou čokoládou a koukám se na Glee.” 😀 Nikdy neruším plány a i když se mi třeba nechce, prostě jdu! Ono to stejně pak většinou stojí za to.

Dokonce jsem přijala i to, že nikdy nebudu mít postavu jako Megan Fox, protože až moc miluju jídlo. A hlavně čokoládu. Takže si vystačím se svojí normální postavou a občas si zajdu do fitka nebo na jógu, ať se kvůli té čokoládě nemusím cítit provinile.

Věc, která mě na sobě ale hodně štvala bylo lpění na materiálních věcech. Ještě ke všemu teď, když čtete všude o minimalismu a je to dá se říct v “módě.” A řekněme si upřímně – kdo někdy nechtěl být ten člověk, co cestuje týdny, měsíce a třeba i roky po světě a ke štěstí mu stačí jen to, co si nosí na zádech a ty neskutečné výhledy a poznávání. Tenhle rok se mi nedařilo tak, jak bych si zrovna přála a několikrát mi přišlo na mysl, že možná bych si fakt měla vzít akorát batoh a vyrazit do světa. Jenže pak, když jsem o tom přemýšlela více, začly mě popadat otázky: ,,A co udělám se všema svýma věcma? Kam se vrátím až budu mít cestování dost? Co moje knížky a oblečení? A co když si po cestě koupím knížku na cestu a pak jí dočtu. Co s ní pak udělám? Přece jí nevyhodím?…..”A tak dále a tak dále. Žralo mě to, že nejsem schopná zbavit se své sbírky rtěnek, abych mohla jít poznávat svět a namísto toho, jsem za další rtěnku utratila nesmyslné peníze. Jenže… udělala mi ta rtěnka radost? Divte se tomu nebo ne – udělala. Další otázkou je: ,,Potřebuju jí k životu?” Samozřejmě, že ne. Je nutné vědět, co je v životě důležité, ale taky je nutné, dělat si radost. A když ta radost jsou právě materiální věci, tak proč ne. Kdyby náš byt začal znenadání během noci hořet, rozhodně popadnu Radka a ne svoje rtěnky, takže můžu v klidu říct, že v hlavě to mám ještě jakž takž v pořádku.

A když jsem si konečně přiznala, že nikdy nebudu ten člověk co si v pohodě vystačí rok jen s pytlíkem rýže a ručním ohřívačem, neskutečně se mi ulevilo. Když jsem byla ještě ve škole, pamatuju si,  jak sem vždycky chodila po obchodech a koukala na všechny ty věci, které jsem si nemohla dovolit a teď jsem konečně ve stádiu, kdy můžu a měla bych si to užívat.  Minimalismus je fajn, a bylo by bezva kdyby můj pokoj věčně nepřetékal věcma a můj bankovní účet by na druhou stranu přetékal pěnězma, ale prostě miluju své knihy, miluju svoje malovátka, CDčka, oblečení a hlavně miluju ten pocit, když můžu po dlouhém dni přijít domů, být ve svém a být obklopená svýma věcma, díky kterým se právě jako doma cítím.

A ke svému “prozření” jsem přišla v ten nejlepší čas – je totiž Vánoční čas! Takže zatímco píšu tenhle článek, mám na sobě svoje vánoční papuče, které budu nosit jen tenhle měsíc a pak je zas můžu na rok šoupnout do skříně, kouká na mě adventní kalendář a plno dalších blbůstek mám v plánu ještě koupit nejen sobě ale i svým nejbližším.

Ukončuji článek tím, čím jsem ho možná měla spíš začít.

Ahoj, jsem Lea a jsem materialistka.

Mějte se lidi rádi. Jakože vy sami sebe. Ostatní hoďte až na druhé místo.

 

xx

 

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *