HOWTH CLIFFS A TA TOUHA ZASTAVIT ČAS

Kdyby jste se mě před čtyřmi lety zeptali, jestli bych si vybrala velkoměstský život někde v malém bytečku, kde mě budou budit projíždějící auta a sirény, na ulicích lidé všeho druhu spěchající do práce či školy a nebo život v menším poklidném městečku u moře, kde by mě budil zpěv ptáků a šum vln, bez otálení  bych vám odpověděla, že volím to první. Kdyby jste se mě zeptali teď, odpovím přesný opak.

To je jedna z krás života. To, jak se lidé mění. I když abych pravdu řekla, moc téhle frázi nevěřím. Lidé se nemění. Lidé poznávají sami sebe díky zkušenostem. Poznávají svoje síly a slabosti. Zjišťují, co jim v životě více vyhovuje, co je pro ně dobré a čemu se nejlépe vyhýbat. 
Před těmi čtyřmi lety, bych odpověděla, že si vybírám velkoměstský život proto, že jsem nikdy velkoměstský život jinak, než ze seriálů a filmů nezažila. Nejsem sice vesnické dítě, ale Liberec se zrovna za velkoměsto považovat nedá. Já si vždycky přála být takovou tou malou tečkou uprostřed velkých a vysokých budov. A protože když něco chci, tak si zatím jdu, docílila jsem toho života, co jsem si tak přála. A díky té zkušenosti teď vím, že to není nic pro mě. 
Jsou to zhruba 2 roky, co jsem navázala vztah s přírodou. 2 roky, co jsem poprvé vzala batoh a odjela za Londýn nachodit 20 km a doufala, že mi to vyčistí hlavu. A udělalo to víc, než že mi to jen vyčistilo hlavu. Díky tomu, že jsem za den potkala minimum lidí, neslyšela nic jiného než pohyb stromů, jsem ucítila ten klid na duši, který jsem nepocítila už hodně dlouho. Ale až teď v posledních měsících, ze mě začalo opadat to pobláznění Londýnem a tím věčným ruchem a začala jsem pociťovat potřebu mít ten klid na duši častěji, než jen jednou za pár měsíců.
Lidé tu neustále někam pospíchají. Ženou se za něčím. Jsou netrpěliví. A díky těmhle věcem začnou lidi být zlí na druhé. Otrhávají se na servírku, když čekají moc dlouho na jídlo. Dorážejí na baristy, když nedrží svou kávu v ruce do dvou minut od objednání. Lidé chtějí všechno a hned. Ne za pár minut. Ne za pár hodin. Ale hned. 
Kamkoliv v Londýně jdete, je přeplněno. Chcete si s přítelem zajít na romantickou večeři při svíčkách a skončíte tím, že na sebe přes stůl ječíte, aby jste se vůbec slyšeli. Jdete na párty a nemůžete ani pořádně vypnout, ponořit se do hudby a jen tančit, protože do vás neustále někdo strká, naráží, nebo prochází. 
Klidné nakupování tu neexistuje, protože veškerá obchodní centra jsou přeplněná lidmi v jakýkoliv den a v jakoukoliv hodinu.
Trávení veškerého času v práci od rána do večera jen proto, abychom si mohli dovolit zaplatit ten malý pokojíček, který je pro nás domovem.
Lidé se tu zapomínají pozastavit nad těmi jednouduchými okamžiky, kdy je život tak krásný. Jako je právě ten samotný první doušek ranní kávy. Nebo když po deštivém týdnu konečně vysvitne sluníčko či probouzení a usínání vedle vaší drahé polovičky.
Já sama často tyhle malé radosti nevnímám, protože už jsem součástí toho hektického života tady. A vždy, když si uvědomím, že ten speciální moment nastal, je už po něm a já se najdu jak uvnitř sebe křičím “Zastavte někdo čas.” 

Fotky v článku jsou z výletu na Howth Cliffs v Irsku, kam jsme s Radkem zajeli na jeden den během našeho pobytu v Dublinu. Túry po útesech a u moře jsou rozhodně moje nejoblíbenější. Přijdete si jako na konci světa, ale zároveň, když se podíváte na ten oceán, tak cítíte, jak je svět obrovský a život je jedna skvělá a nepředvídatelná jízda. 
Správně nám celá cesta měla trvat 5-6 hodin max. ale jelikož je Ráďa ohledně focení a natáčení snad větší maniak než já, ve 4 hodiny odpoledne jsme byli teprve v půlce cesty. Abych řekla pravdu, ani jednoho z nás to netrápilo, protože jsme vnímali jen tu krásu kolem, užívali si klidu a společnost jeden druhého. 
Pak jsme narazili na takového roztomilého pejska, který nás zavedl ke své paničce, co seděla v trávě a kochala se výhledem na ocenán. Dali jsme se s ní do řeči, která se protáhla na dobrou půl hodinu. Řekli jsme něco málo o sobě, a ona zase povídala, jaké to je žít život na ostrově. Říkala, jak chodí na takovéhle procházky každý den. Protřídit myšlenky, najít klid a prostě jen být. Když jsme jí pověděli, jakou cestu máme ještě před sebou, okamžitě se nabídla, že nás sveze autem, které má nedaleko, zpátky do městečka, ze kterého jsme vyšli. Abych pravdu řekla, kdybychom na ní nenarazili, tak tam někde pravděpodobně bloudíme ještě teď.

Něco takového, se v Londýně stane opravdu jen zřídka. Lidi z malých měst jsou kompletně jiní, než lidi z velkoměsta. Cítíte z nich, že jsou klidnější, usměvavější, smíření s tím, že život není vždycky jen procházka růžovým sadem. 
Za celou dobu nám ta paní ani jednou nepoložila otázku, co plánujeme v budoucnosti dělat. Jediné, na co se zeptala bylo, co děláme právě teď. Protože to je to jediné, na čem záleží. Na přítomnosti. 
Když jsem nastoupila v nové práci hned jsem skoro od všech nových kolegů dostala otázku, co plánuju do budoucna. Neodpovídám nic jiného než “Nevím.” Za prvé doopravdy nevím, co mi budoucnost přinese a za druhé je to celkově prostě špatná otázka, která v lidech co si sami sebou nejsou jistí, může vyvolat úzkost. 

Neříkám, že Londýn je špatný. Veškeré negativa, co jsem tu vypsala, bych mohla v cuku letu vyvrátit pozitivama. Londýn budu vždy pokládat za jeden ze svých domovů. Město, které mi přivedlo do života nespočet vyjímečných lidí. Jen už to není město, ve kterém bych si přála strávit zbytek života.
Rozhodně ale nemám v plánu v nejbližší době Londýn opustit. Za prvé nevím, kam bych se přesunula. A za druhé mám odtuď možnost kamkoliv a levně cestovat. Ale kdyby za mnou teď přítel přišel a řekl mi ,,Pojď stěhujeme se na Bali.” zbyla by ze mě jen malá šmouha. Tak rychle bych si utíkala sbalit věci.

xx

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *