DOPIS PRO MÉ DVACETILETÉ JÁ

I když teď na hrudi cítíš tíhu celého světa a zdá se, že ten pocit nikdy nepomine tak věř, že pomine. I když teď sedíš sama uprostřed noci u sebe v pokoji na podlaze a slzy se ti kutálí po obličeji, neznamená to, že už na světě nikoho nemáš. Je těžké vyškrábat se z temnoty zpátky na povrch, především když myšlenky na minulost jsou tak bolestivé a pobyt v přítomnosti je ještě bolestivější. Ale musíš najít aspoň to nejmenší světýlko a chytit se ho za každou cenu. Protože změna přijde rychleji, než si vůbec dokážeš představit. Splní se ti jeden sen. A vlastně se ti obrátí život naruby. Nebude to lehká jízda a začátky budou dost těžké a ty možná ještě několikrát spadneš do toho temna. Jenže každým odrazem budeš silnější. Naučíš se ze svého života vyškrtávat nejen lidi, co na tebe působí negativně, ale i činnosti. Začneš se poznávat a poprvé po 22ti letech se budeš i milovat. Nejenom při pohledu do zrcadla, ale i vnitřně. Protože tvoje chyby jsou tvojí součástí. Bez nich by si to nebyla ty. A najdeš v sobě i člověka, o kterém si ani nevěděla, že tam uvnitř je.

Právě teď máš pocit, že už se nikdy nezamiluješ do jiného člověka a nikdo nebude milovat tebe, ale musíš jen vytrvat. Jakmile spravíš sebe samu, tak láska k tobě přijde sama. A bude to taková láska, kterou si v životě ještě předtím nepocítila. Jestli vydrží ti slíbit nemůžu, ale za to ti můžu slíbit, že stojí za to si na ní počkat. Ukáže ti, o čem to celé vlastně je a naučíš se díky ní být lepším člověkem.

Taky si teď myslíš, že jsi kompletně bez přátel. Ale to taky není pravda. Naopak brzy poznáš, kdo tví skuteční přátelé doopravdy jsou. Hlavně to jedno přátelství se během pár let ještě víc utuží a ty si pomalu ale jistě začneš uvědomovat, že tomu člověku můžeš říct i ty věci, za které se stydíš mluvit i sama se sebou. A věř tomu nebo ne, ten člověk tě bude furt stejně milovat. A slibuju ti, že poznáš ještě tolik skvělých lidí a uděláš si takové přátele, které tě budou denně inspirovat a nikdy se ti o nich ani nesnilo.

Život je krásný i když o tom máme často pochybnosti. Cesta ke štěstí totiž neexistuje. My si to štěstí nosíme v sobě, jen si to uvědomit. Život ti podkopne nohy ještě tisíckrát, ale je jen na tobě jak se tomu postavíš. A když zvládneš tuhle noc, zvládneš už cokoliv. Zlomený srdíčko taky ještě budeš párkrát mít , ale tím jsme si taky už prošly a ne jednou, že? A i když je to klišé, je to pravda – čas všechno spraví a ty budeš na ty určité lidi myslet s úsměvem. To špatné z hlavy se ti sice nevymaže, ale bude to tak hluboko, že si na to ani nevzpomeneš. Naopak budeš vpomínat na ty hezké chvíle.

NEJSI SAMA. A JSI SILNĚJŠÍ NEŽ SI VŮBEC DOKÁŽEŠ PŘEDSTAVIT.

Dneska je Světový den duševního zdraví a tenhle článek je věnován právě tomu. V dospívání jsem měla velké problémy s depresí, úzkostí a chyběla mi sebeláska. Ve škole jsme se o tom nic neučili a nikde se o tom nemluvilo. Což pro mě znamenalo v tom věku jediné – musím být tedy divná. Uzavřela jsem se do sebe , hledala útěchu v alkoholu a s tímhle vším přišli sebevražedné myšlenky. A to jen proto, že jsem měla pocit, že s nikým nemůžu otevřeně mluvit o věcech, které se mi honily hlavou ani o svých pocitech.

Nechci nikoho ani nic vinit, ale věřím, že velkou zásluhu na tom má školství, které nás odmalička nutilo hodnotit nejenom naší inteligenci, ale celkově sebe samotného podle známek. Namísto toho, abychom se učili jak se vypořádávat s určitými aspekty, které spoustu z nás v životě potká, jsme byli nuceni sedět a patlat se s matematickými příklady, které pro většinu z nás nebudou mít nikdy žádný význam, protože nemáme mozek Sheldona Coopera. A pak domů chodíme se špatnými známkami a už slyšíme nejen ve škole, jak hloupí jsme, ale i doma.

Proč vědět, co se stalo v roce 1620 má pro nás být důležitější, než to co se děje právě teď a tady? Proč nám nikdo neřekne, jak si poradit s údálostmi, které se dějou v našich životech? Rozvod rodičů, diagnostikování rakoviny v rodině, nemohoucnost matky starat se kvůli depresi o domácnost, znásilnění, šikana, obezita, anorexie, bulimie, úmrtí v rodině…. Kolik z nás si procházelo při dospívání aspoň jednou z těhle věcí? Řeknu vám to hned. Skoro všichni. Vyjmenovala jsem totiž nejen nějaké z vlastních zkušeností, ale i zkušenosti lidí, které osobně znám. A jak  je tohle sakra méně důležité, než něco co se odehrálo před 400 lety.

Mentální zdraví je něco o čem se musí více mluvit. Ve školách, doma, ve společnosti. Jelikož je to součást každého z nás a není to nic, za to bychom se měli stydět. Ne každý se z toho dokáže dostat sám. Buďme tu pro sebe.

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *