CO PRO MĚ ZNAMENÁ PSANÍ

Většinu mýho dětství jsem strávila v knížkách. Většinu svý puberty jsem strávila v knížkách. Většinu dospělosti jsem strávila v knížkách. Biografie, romány, fikce, sci-fi, komiksy… I po tom, co svět přemohla elektronika, knížka mi furt zůstala v ruce. I po tom, co se vynalezly čtečky, já furt zůstala věrná knížkám. Obchody s oblečením? Pro mě většinou noční můra. Knihkupectví? Nebe na zemi, ve kterém bych mohla strávit hodiny, dny… Celý život pravděpodobně ne, ale jeho velkou část ano. Často mě teď přepadává chvíle, kdy mám chuť zbavit se všech těch materiálních věcí, kterýma mi přetéká pokoj, ale jedno vím jistě – svých knížek se nezbavím nikdy.

Nepamatuju si přesně, kdy jsem začala rodičům říkat, že ze mě bude spisovatelka. Ale vím, že k psaní jsem měla sklony od malička. Jako malá jsem zkoušela psát písničky, jenže můj hlas je natolik hrozný, že se pomalu stydím i mluvit, na žádnej nástroj jsem se hrát nikdy neučila a i přes to, že můj hudební vkus je jasná topovka, hudební talent na druhou stranu fakt postrádám. Zkoušela jsem psát i fikci, ale to mě jednoduše nebavilo. A to si myslím, že moje představivost umí být docela divoká. Ale co mi vždycky šlo, bylo psát věci ze života. Příběhy, které se mi doopravdy staly. Popisovat pocity, které jsem skutečně jednou cítila.

Deník jsem si začala psát zhruba ve dvanácti. Ve dvanácti jsem se totiž poprvé zamilovala a měla jsem potřebu se z toho vypovídat. Sdílet všechny ty pocity a vzrušení co mě najednou ovládaly. Ale když jste s rodiči na dovolené a znovu opakuji – je vám 12, poslední co vaši rodiče chtějí slyšet je, že už nemáte zájem hrát si s barbie, ale myslíte na randění s opravdovýma klukama. No, a tak jsem si začala psát deník. Uběhlo 14 let a já nepřestala. Nevím, jestli si někdy na starý kolena sednu a všema těma notesama se prolouskám, ale pro to to ani nedělám. Nacházím neuvěřitelnou úlevu v tom, když mám možnost se ze všech pocitů, co se ve mně momentálně odehrávají vypsat. Většinou z těch špatných. Když jsem šťastná a všechno vychází jak po másle, mám tu nejmenší tendenci si sednout a psát, ale když je všechno nahovno a já se cítím ztracená, (a že to je celkem často) cítím v sobě tu potřebu. A i když mám pár úžasnejch lidí, kterým se můžu kdykoliv vypovídat, je jasně pochopitelné, že nechtěj každou chvíli slyšet to, jak zase měním práci a nebo mi chybí můj ex. A pak jsou samozřejmě věci, který nechcete sdílet v ten moment s nikým, takže tužka a papír se stanou nejlepším společníkem.

Příběhy ze života jsem začala původně psát jen pro sebe. Do deníku většinou píšu jako prase a někdy ty věty ani nedávaj smysl, protože to píšu emocionálně nestabilní, nebo rovnou opilá. Ale sednout si, vrátit se do těch momentů a popsat jak to všechno vlastně bylo s odstupem nějakýho času je trošku o něčem jiném. S mojí kamarádkou Lenkou jsme vždycky říkaly, že jednou vydám knížku o všech těch klucích, se kterýma jsem randila a o našich někdy až neuvěřitelných opileckých příhodách. Ale to, že bych to mohla fakt i veřejně s lidmi sdílet mě napadlo až po přečtení knížky “Not That Kind Of Girl” od Leny Dunham, což je její memoár. Píše právě o těch každodenních věcech, které si prožíváme my všichni, jen se o nich moc nemluví. Láska, přátelství, práce, kraviny které vyvádíme pod vlivem ať už alkoholu, drog nebo jen čirýho zoufalství. Miluju takové věci číst, protože je hezké si připomenout, že my všichni jsme jen lidi a čím si procházím já, si prochází dalších milion osůbek tam venku. Založila jsem si pak teda blog (ne tenhle) kam jsem začala psát ty nejintimější momenty v životě. Ty bolestivé i ty pro zasmání. Dala jsem je přečíst jenom pár svým nejlepším kamarádům a dostala se mi úžasná odezva. Chytla jsem za srdéčko, rozplakala, vyvolala emoce. Chtěla jsem psát takové články i sem, a jednu chvíli jsem k tomu měla hodně nakloněno, jenže pak jsem tak nějak zůstala spíš u článků z cest a sdílení fotek. Přitom vždy, když jsem napsala něco víc osobnějšího, tak jsem na to dostala nejlepší reakce a přišlo mi od lidí spoustu zpráv.

Důvod, proč jsem psát přestala je, že to je emočně dost vyčerpávající. Jsem hodně citlivý člověk a momenty o kterých píšu, i když se třeba staly před 10 lety, si pamatuju jako kdyby se staly včera. Pamatuju si veškeré pocity a při psaní se doslova vrátím do té situace. Připomenu si lidi, který už třeba v mym životě nejsou a začnou mi chybět. Většinu věcí jsem proto taky napsala se slzama v očích.  Je to prostě neuvěřitelné sáhnutí si do duše a pak tu duši máte sdílet věřejně online s cizími lidmi. To když se ráno proberu nahá vedle kluka z tinderu, se kterým jsem minulou noc měla ten nejzběsilejší sex, ani zdaleka se necítím tak odhaleně a zranitelně, jako po zveřejnění více osobnějšího článku na blog. Ale i přes to, že jsem to teď popsala lehce hororově, tak mi poslední dobou to hluboký psaní a sdílení kousku sebe na sociální sítě docela chybí.  Má to totiž i světlou stránku. Po dopsání mám pocit, jako že jsem úplně uzavřela danou kapitolu. Dostala jsem to ze sebe a většinou mi dojde, proč něco dopadlo jak to dopadlo, proč jsem se třeba v danné situaci tak zachovala a dokážu se nad tím i povznést a ocenit ten zážitek a zkušenost. Protože tím, čím si v životě procházíme a jak s tím naložíme z nás dělá člověka, kterým jsme dnes. A já mám fakt docela ráda toho člověka, kterým dnes jsem.

Takže možná zveřejním nějaké ty články, které jsem pár let zpátky napsala na ten svůj tajný blogís a nebo třeba napíšu nějaká nová. To se uvidí. Ale už tenhle článek beru jako začátek.

Fotky nafotila skvělá https://www.instagram.com/janatuzova/

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *