ČERNÁ OVCE V ŽIVOTĚ

Tenhle článek mě napadl ve chvíli, kdy jsme já a Martin stáli vedle sebe v práci, cítili se nesví a nechtění, zatímco naši kolegové o patro výš se ládovali na narozeninovém dortu a jelikož tam byly jen samé holky tak vřískaly, ječely a přehnaně nahlas se smály. A mně proběhla hlavou myšlenka: Kolikrát v životě jsem se už takhle cítila? Kolikrát v životě jsem se cítila, jako že někam nepatřím?

Začalo to už v dětství. Nenáviděla jsem školku. Myslím, že dohromady jsem tam za ty 2 roky strávila 2 týdny. Kdykoli mě tam mamka vzala, brečela jsem. Denně jsem jí prosila ať tam nemusím a můžu zůstat doma. Příčilo se mi být tam mezi těma dětma, se kterýma jsem nechtěla nic mít. Nechtěla jsem si s nima hrát, nechtěla jsem si s nima povídat. Chtěla jsem být doma a hrát si sama se sebou. Jako jedináček jsem na to byla zvyklá. Hrát sama se sebou Člověče nezlob se, představovat si že jsem účinkující v SuperStar a zpívat si s rádiem, nahrávat rozhovory na magnetofon… Když to takhle píšu tak to zní dost osaměle, ale já byla šťastná. Vystačila jsem si sama.

Jenže pak nastal čas jít do školy. A do té už jsem chodit musela. Nikdy nezapomenu na první den. Na to, jak jsem brečela v lavici a bylo mi jedno co si o mě kdokoliv myslí. Ani nikdy nezapomenu na ten pohrdavý pohled té holčiny co seděla přede mnou a ze které se nakonec vyklubala na pár následujících let moje nejlepší kámoška.

Samozřejmě, že ve škole jsem pak začala mít kamarády, chodila jsem na přespávačky, na hřiště a dělala jsem všechny ty věci co normální děti dělají. Ale stejně vždycky nastaly momenty, kdy jsem si říkala ,,Já mezi tyhle lidi nepatřím.”

Ve dvanácti jsem se poprvé zamilovala.
Vím, co si říkáte. Ve dvanácti? A představujete si nějakýho malýho prďolu, co pod pojdem láska vidí hubičku na tvář.
Jenže já ve dvanácti vypadala už na dobrých patnáct. Byla jsem nejvyšší ve třídě, mamka mi dovolila udělat si melír a jako jediná z mého ročníku jsem měla prsa a nosila jsem podprsenku. Díky tomu jsem si taky vytrpěla lehkou šikanu nejen od kluků ale i od učitelů a holek. (Jenže v těch dvanácti se taky můj růst kompletně zastavil a já nepovyrostla už ani o centrimetr a stejně tak moje prsa. Takže ve dvanácti jsem vypadala na patnáct a teď v mých dvaceti-čtyř letech vypadám stále na patnáct.)

Takže, bylo mi dvanáct. Měla jsem nejlepší kámošku Gabču a byly jsme se školou na dovolené v Chorvatsku. Na výletě na lodi potřebovali kluci deváťáci dva další lidi na hraní karet. A nějak jsme se k nim dostaly my dvě.
Když jsem tak seděla naproti Michalovi a dívala jsem se do jeho křištálově modrých očí, věděla jsem že jsem do něho blázen. A věděla jsem, že on do mě taky. Celé předchozí dny jsme o sebe nezavadili pohledem, ale jakmile jsme spolu začali mluvit, byli jsme jak očarovaní.
Po tom, co jsme vystoupili z té lodi, se s náma naše kámošky ze třídy už nechtěli bavit. Konala se velká hádka u večeře a ještě větší hádka zpátky u nás na pokoji. Já samozřejmě brečela. Protože se ukázalo, že ty takzvané kamarádky nebyly vlastně vůbec kamarádky a to jen kvůli té strašné závisti, která se skrývá v každém z nás.
Jenže ono na tom vlastně vůbec nezáleželo. Protože my s Gabčou měly už jinou společnost. Trávily jsme s klukama veškerý čas, který jsme mohly. Chodli přes den k nám na pokoj a poslouchali jsme Avril Lavigne, zatímco ostatní holky na nás házely vražedné pohledy, na pláži jsme s nima skákali do moře, seděli jsme s nima při snídani, na obědě i na večeři a na discotéce jsme si užili ploužák, pro který bych i já zabíjela závistí.

 Ale je vtipné, jak se věci mění. Protože rok na to, jsem brečela na záchodech v Řecku, kvůli tomu samému klukovi, ale tentokrát při mě stál jiný člověk. Jedna z těch holek, co mě v Chorvatsku tak zavrhla byla rok na to mojí nejlepší kamarádkou a je jí dodnes. A stačilo tomu tak málo. Gabča odešla na jinou školu, my se s Lenkou daly do řeči, vyříkaly jsme si vše a najednou jsme byly nerozlučné. Někdy se vyplatí otevřít se člověku. Je sice hodně pravděpodobné že vás ten člověk podrazí, ale taky může zůstat už napořád. Gabča při mě sice byla když celá ta pohádka s Michalem začala, ale Lenka byla ta, co mi pomohla se dostat přes to, když ta pohádka skončila.

Když jsem byla ve svém prvním opravdovém vztahu s klukem skoro stejného věku, chtěla jsem dělat všechny ty věci, co se ve vztahu dělají. Znát jeho kamarády, rodinu, chodit společně na párty, trávit večery u televize a prostě si užívat, že náš vztah není tajný a můžeme dělat všechny tyhle věci společně. Jenže jeho kamarádi mě mezi sebe nikdy nevzali. A ani jeho rodina. Pamatuju si na moment, kdy jsem byla poprvé u Tomáše doma a poznala jsem jeho rodiče a bratra. Ten pocit, jako bych nebyla nikdo důležitý, se nedá zapomenout. Přítelkyně od Tomášovýho bratra o mně řekla, že nejsem ani moc hezká. Samozřejmě mě to tehdy vzalo, ale teď už se musím smát, že zrovna tohle o mně řekla vychrtlá pipka se třema vlasama na hlavě. S Tomášovým kamarádem jsem se jeden večer na párty chytla tak, že do mě strčil a Tomáš s tím ani nic neudělal.

Pár měsíců na to, jsem šla do prvního ročníku na střední, kde mě znali i lidi o kterých já nikdy neslyšela. A to z toho důvodu, že hned naproti do třídy chodila holka, kvůli které mě Tomáš opustil. A díky facebooku a díky tomu, že lidé mluví víc než by měli, to každý druhý člověk věděl. Byla jsem ta “odkopnutá” a lidi se na mě tak i dívali.

Ve dvaceti jsem opustila všechny a všechno a odjela z toho důvodu, že každičký den jsem měla pocit, že tam do toho světa prostě nepatřím. Že někde musí být líp. Jenže lidi jsou všude stejní a ten pocit, že nezapadám asi nezmizí nikde.

Ale mně už to asi ani nevadí. Protože za všechny ty roky jsem si vybudovala vlastní komunitu lidí, díky kterým vím, že nejsem na světě sama a který mě vidí a berou mě takovou jaká jsem.

Už nemám Martina jednoho, ale mám Martiny dva.
Martina, se kterým jsem sdílela moment, o kterém jste si přečetli na začátku. On a já proti těm uřvaným babám, co se ve skutečnosti stejně nesnáší a jakmile jednou opustí práci, už se té druhé ani neozvou. Zatímco my už kamarádi zůstanem a zřejmě napíšem jednou nějakou knížku o všech těch momentech, co se v práci dějou. Napíšem o Sáře a Wendy a jejich horkých čokoládách, o španělských písničkách co jsme nuceni poslouchat i o mojí hádce s uřvaným Italem.

Pak je tu Martin, který mě zná pravděpodobně líp, než znám já samu sebe. A nebojím se tvrdit, že tomu tak bylo i předtím, než jsme spolu začali trávit školní prázdniny, protože jsme byli jediní co skejsli v Liberci a to nás skloubilo dohromady. Tvrdím, že mě znal už předtím, protože věděl, že ty cigarety co jsem měla ve třinácti ve školním batohu doopravdy nechci a proto si hrál na komisaře, ukradl mi je a nechtěl mi je vrátit.

Mám Lenku, která mi držela vlasy při zvracení tolikrát, že naše pouto je tím ukováno a nejde rozdělit ať už jsme v našich životech kdekoliv.

A taky mám samozřejmě Sandrine, které můžu klidně napsat, že se s ní nesejdu, jelikož jsem v obchodním centru zamklá na veřejných záchodech a nemůžu přestat brečet a ona mi místo výsměchu řekne, že přesně tohle se jí stalo včera a ať si nelámu hlavu.

Díky za to, že vás mám!

Za nejúžasnější fotky děkuju Martinovi – https://www.instagram.com/martinhxza/
xx
Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *