ACH, TY PRVNÍ LÁSKY

Mám na vás takovou otázku. Máte pocit, že váš život začal až po tom, co jste se poprvé doopravdy zamilovali?? Protože já to tak cítím. Jako kdyby před tím okamžikem na lodi, bylo všechno rozmazané, nedůležité.  A až po tom, co jsme seděli naproti sobě, dívali se navzájem do očí a smáli se, se začlo všechno zaostřovat. Asi je to i tím, že vím, že ten moment, ta náhoda, změnila úplně všechno. Změnila mě. Sice ne hned, ale začal ten koloběh událostí, který mě pravděpodobně dostal tam, kde jsem teď. Protože život je souhra náhod a i jen malá náhoda vám může obrátit život naruby, aniž byste si to sami uvědomovali. A tohle byla ta moje náhoda.

Bylo mi 12. Když si v hlavě představíte dvanáctiletou holku, pravděpodobně vidíte nějaký malý poleno s rovnátkama a copánkama na hlavě. Ale taková jsem já nebyla. Na svůj věk jsem byla hodně vyspělá. Malovala jsem se a kupodivu celkem hezky. Éra modrých očních stínů se mě díky bohu netýkala. Vlasy jsem měla promelírované a prsa? No ty už taky byly. Jako jediná holka ze třídy jsem nosila pořádnou kosticovou podprsenku. Takže vlastně jsem ve svých dvanácti letech vypadala na dobrých patnáct.
A jak jsem v té době vnímala slovo “láska” a jak jsem si představovala svůj budoucí život?

Asi jako každý člověk na základní škole jsem prošla těma “vztahama” přes papírek, kdy zakroužkujete jestli s tím druhým chcete chodit nebo ne. A když zakroužkujete “ano” jste najednou ve vztahu. Dostala jsem nějakou tu pusu na tvář a kupodivu i na nos (díky, Martine). Přečetla jsem si na papírku “Miluju Tě” a odvětila jsem “Taky tě miluju” i když jsem zaboha nevěděla o čem to sakra mluvím.
Ale jak jsem začala až moc rychle dospívat, chtěla jsem něco víc než jen hloupé papírky. Ale nijak urputně jsem to nevyhledávala. Věděla jsem, že to ke mně přijde samo. A taky jsem věděla, že až to přijde, všechno se změní. Protože láska je přece něco tak jednoduchého, krásného a čistého, že to znamená, že už navždy budu se svojí polovičkou jen šťastná, ne? Budeme spolu, vezmeme se, vybudujeme si rodinu a společný domov. Něco jako hádky a podvádění mi nepřišlo vůbec na mysl. Když se teď ohlédnu zpátky, tak je opravdu vtipné, jak moc naivní jsem byla, ale na druhou stranu bych se někdy chtěla vrátit do té dvanáctileté holky, co věřila na tu pravou lásku, která vydrží až do konce života. Jenže se obávám, že moje zkušenosti mi to už nedovolí.

Psal se rok 2005. Se školou jsme jeli na týdenní dovolenou do Chorvatska. Jeli lidi od 5. třídy a výš. Já patřila samozřejmě mezi ty nejmladší a on – deváťák. Vlastně jsem se “zamilovala” už v autobuse na cestě do Chorvatska. Jenže do úplně jiného deváťáka a skoro celý pobyt jsem neměla oči pro nikoho jiného. Ale bylo to bohužel jednostranné, jak to většinou bývá, když jste na stejné dovolené s o 4 roky staršíma a hezčíma holkama – prostě neexistujete.
Asi 3 dny před odjezdem, jsme jeli všichni na výlet lodí někam na vodopády. A cestou zpátky jsme já a ostatní holky ze třídy tak znuděně seděli a najednou začal jeden deváťák co seděl za námi na mě a na mojí v té době nejlepší kámošku Gábinu mluvit a zeptal se nás, jestli se nechceme přidat do jejich karetní hry Kent. Samozřejmě jsme souhlasily. Konečně se mělo něco dít. A hned jakmile jsem si sedla naproti těm oceánově modrým očím, jsem to cítila. A podle toho, jak se na mě Michal díval bylo jasné, že on to cítí taky. Celou dobu jsme se všichni jen smáli a bavili se spolu, jak kdybychom se znali roky.
Když jsme klukům řekli, že jsme na tom zájezdu nejmladší, nechtěli nám vůbec věřit. Michalovi bylo 15 a i když je dost absurdní jen pomyslet na to, že patnáctiletej kluk, by měl slabost pro dvanáctiletou, v ten moment mi to nepřišlo jako překážka. Pokud jsme si padli do oka a rozuměli si, tak v čem by měl být problém?
Celý zbytek té dovolené byl jako sen. Sice se se mnou a s Gábinou ostatní holky z naší třídy přestaly ze závisti bavit, ale nám to bylo jedno. Veškerý čas, který jsme mohly, jsme totiž trávily s klukama.
Přes den na pláži jsme skákali a strkali se do moře, později přes den byli u nás na pokoji a poslouchali jsme na discmanovi Avril Lavigne a Simple Plan. U večeře jsme seděli společně a když přišlo na discotéku, já zažila svůj první a pravděpodobně nejromantičtější ploužák na světě. Bude to znít jako neskutečné klišé, ale doopravdy zahráli znělku z Titanicu a já v ten moment nemohla být šťastnější. Pamatuju si, jak jsem se cítila důležitá, když mi Michal zašel koupit colu. Byl konec hloupým papírkům. Konečně jsem zažívala něco skutečného.
Věřila jsem v to, že život může být jedna romantická pohádka a já si tu svojí prožívala. Ani mě nenapadlo, že po návratu zpátky domů by se mohlo něco změnit.  A ani mě nenapadlo že si prožiju takový rok, jaký jsem si prožila. Moje story s Michalem sice neskončila ani zdaleka, ale ta pohádka ano.

Za ten rok co následoval jsem poznala, jaké to je cítit se nechtěná, odmítnutá, ponížená a pomalu ale jistě jsem přestávala věřit na pohádky a na šťastné konce.

xx
Share:

Leave a comment

  1. 31st October 2017 / 6:55 pm

    Jsem uz stary chlap, a kdyz moje mladsi sestra mela 12, tak byla spousta veci jinak, ale princip vztahu zustava obdobny, i ona ve svych 12 byla po vsech strankach vyspelejsi … pekne se to cte, rozumim tomu a znovu prozivam 👌 Vas blog jsem si hodil na plochu,at se mi neztratite 😃

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *