25

Před týdnem jsem oslavila svoje pětadvacáté narozeniny. A i když se to ještě stále považuje za nízké číslo, přece jen to má už docela daleko od takové osmnáctky. A mně pořád přijde, jako bylo to bylo včera, kdy mi odzvonilo osmnáct, já se už nemusela bát, že mi v Bille zas neprodají Frisco a seděla jsem na křesle v tetovacím studiu a nechávala si dělat svojí první kérku. Popravdě se za těch 7 let zas tolik nezměnilo. Sice mám o tři kérky navíc, ale bez občanky furt můžu na pivo zapomenout.

Kdyby jste se mě v patnácti zeptali, kde si sama sebe představuju za 10 let, odpověděla bych ,,Budu mít vystudovanou školu, barák, budu čerstvě vdaná a připravovat se na mimino.” 10 let uplynulo a já nemám ani jedno. A jsem za to nesmírně ráda. Vybrala jsem si jinou cestu. Vybrala jsem si školu života, místo toho, abych se ve školní lavici trápila dalších několik let posloucháním věcí, které pro mě nemají smysl a čtením knížem, které vůbec číst nechci. Namísto toho, abych si vzala hypotéku, kterou bych splácela do konce života, jsem si vybrala cestování, díky kterému mám úplně jiný pohled na život, mám jiné cíle a hlavně mám tu možnost poznávat nové kultury a lidi ze všech koutů světa a to by se mi v sámošce v Liberci asi jen tak nepodařilo. Vybrala jsem si svobodu namísto manželství a dětí, protože lidi se neustále mění a je takřka nemožné najít jednoho člověka, který bude mít v životě stejné sny a plány. A jelikož je tohle můj život, chci stavět sebe na první místo. Stačí mi to moje přerostlé osmadvacetileté dítě jménem Radek, po kterém taky furt chtějí občanku, a který má na spoustu věcí stejný pohled jako já. A poslední co tenhle svět potřebuje je další ubrečený a pokaděný uřvánek. (a taky nechodím do fitka jen tak pro srandu.) Mně mnohem víc uspokojuje představa být ráno probuzená tím, že mi obličej olizuje pes a kočka mi skáče po hlavě. Na to vycházím ven na zahradu užít si ranní kávy a tam mě vítá prase. Ano, taková je moje představa dokonalé rodiny.

Ale i přes to, že jsem tady právě napsala odstavec, který ve zkratce říká, že jsem tam, kde chci být a jsem spokojená, předchozí rok jsem se tak moc necítila. Představa toho, že mi bude 25 mě děsila. Zpochybňovala jsem svá předchozí rozhodnutí, zpochybňovala jsem svoje záliby, zpochybňovala jsem Londýn, zpochybňovala jsem svůj vztah. Neustále jsem přemítala nad tím, jestli se nemám přesunout někam jinam a nedokázala jsem se rozhodnout. A tím, že mi v hlavě neustále kolovaly tyhle myšlenky, začínala jsem být protivná a dokázaly mi zkazit náladu i ty nejmenší každodenní příhody. Dlouhá fronta v obchodě, zácpa na silnici, hlučná spolubydlící. Lidi kolem mě začínali plánovat svatby, ohlašovali, že čekají mimino a mně přišlo, že já jen stojím na místě.
A až teprve před pár týdny jsem to pocítila. Vnitřní klid.
Z ničeho nic jsem si uvědomila, že vůbec není kam spěchat. Že nemusím dělat nijaká velká rozhodnutí, se kterými si nejsem 100% jistá. Protože ono to všechno přijde samo. Život jsou příležitosti, kterých se chytáme.
Došlo mi, že je jedno, že támhle nějaká Blanka je ve stejném věku jako já a už je vdaná a čeká dítě. Protože to nejsem já. A protože to stejně není život, který já osobně chci.  Každý sám za sebe.
Přestala jsem se i nervovat u věcí, které stejně neovlivním. Když uvíznu v zácpě, místo nadávání raději vytáhnu knížku nebo brouzdám po internetu. Když moje spolubydlící zase řve do telefonu tak, že jí je slyšet na míle daleko, prostě jí přehluším hudbou. Ono je jen na nás jak se vypořádáme s věcma, které nás v životě iritují. Můžeme se vztekat a stěžovat si a nebo se můžeme rozhodnout to prostě jen nechat být a naopak z toho něco vytěžit. I kdyby to bylo jen dočtení knížky na kterou jste před spaním až moc unavení.
Top – SheIn // Shirt – MONKI // Skirt – H&M // Sunglasses – Asos // Backpack – SheIn
xx

 

Share:

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *